Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Jedenkráte se slavný mudrc Vjása rozhodl, že sepíše celé Védy, to jsou
nejstarší indická posvátná písma, jenže vůbec nevěděl, jak na to.
Stalo se prý totiž, že se mu v jediném okamžiku objevily před očima
všechny sloky najednou a zářily na noční obloze tak, že zastínily
všechny hvězdy. Mělo to být obrovské dílo, jaké svět dosud nepoznal.
Jenomže jak to má sepsat? Kde má začít, aby nezapomněl konec? Dostal
najednou strach, že jak začne myslet jenom na jediné místo, tak
všechno ostatní se v tu chvíli ztratí v zapomnění.
Naštěstí byl moudrý a věděl, že na světě není sám, že tu vždycky bude
někdo větší než on. Udělal si proto na lesním paloučku před svou chýší
malý ohníček a nabídl nejvyššímu Brahmovi, stvořiteli vesmíru, trochu
rýže a pár drobných lesních plodů. Víc sám neměl. Pak už jenom tiše
seděl, pozorně naslouchal a věřil, že mu velký Brahma pomůže.
Když už plameny pohasly a z ohníčku zbyly jen rudé uhlíky, zaslechl
konečně z hlubin džungle ozvěnu Brahmova hlasu:
„Vjáso, člověče, poslouchej. Ze všech svých milovaných bytostí, které
jsem stvořil – bohů, lidí, zvířat i démonů – jsem pro tebe vybral
Ganéšu, aby ti pomohl.“
„Ne, Ganéšu ne, toho nikdy! Vždyť je tak hloupý a ošklivý. Hlavu má
jako slon a tělo jako člověk, a pak ten jeho věčně neposedný chobot…
Ten by mi u toho psaní jedině překážel!“
„Vjáso, člověče, poslouchej. Ganéša je přece jedním z bohů, a to je
víc, než člověk. Vím dobře, proč ti ho posílám. Má zázračnou moc
usmíření a odstraní každou překážku. Budeš se k němu modlit, aby k
tobě přišel a pomohl ti svou božskou silou.“
„Jakýpak je to bůh! Co by si o mně všichni pomysleli? Že jsem nějaký
prosťáček, který se dokáže modlit jenom k tomu, kdo má nahoře hlavu a
dole nohy… a navíc ten hrozný chobot! Praví mudrci, kteří prohlédli
klam stvoření, ti se přece odjakživa modlí k Absolutnímu,
Nestvořenému, Beztvarému, jež je mimo štěstí a přitom štěstím samým,
vše pronikající, nepodléhající žádným přáním…“
A tak Vjása horlivě vysvětloval a vysvětloval, jakým způsobem se on
sám nejraději modlí, až pozvolna zapomněl, že mluví k samému Brahmovi
Stvořiteli. V tu chvíli ovšem zapomněl i celé Védy, až do poslední
tečky.
Lekl se a zaposlouchal se, ale bylo už jenom ticho. Jen odkudsi zdálky
zaslechl, jak se mu velký Brahma směje: „Vjáso, člověče…“
Druhý den ráno se umyl v potůčku a vyhříval své staré tělo v prvních
paprscích sluníčka. Seděl před svou chatrčí na polštářku ze suché
trávy, v hlavě měl dočista prázdno a nevěděl, co si dál počne.
„Není to lehké, dělat mudrce,“ říkal si, „když nám to zrovna nejde.“
Seděl schoulený, bylo mu smutno a připadal si nepatrný jako zrnko
písku.
Konečně si vzpomněl na to, co mu v noci radil nejvyšší Brahma
Stvořitel: modlit se ke Ganéšovi… Taková ostuda, nějaké prosbičky a
dětské říkánky… Z toho už dávno vyrostl! Ani sám Brahma přece nechce
od opic, aby se pásly na louce, a od krav, aby skákaly po stromech.
Jenže co si má teď počít?
A vtom ho to napadlo. Když už to neumí jako děti, musí to být ta
nejvznešenější modlitba, kterou se modlí mudrci. Ale protože velkému
Brahmovi se nedá odporovat – to by si přece žádný mudrc nedovolil
(poprvé se dnes usmál a mrkl okem) – nebude dnes ta modlitba patřit
nikomu jinému než Ganéšovi!
A tak začal zase pěkně po svém: „Ó Absolutní, Nestvořené, Beztvaré,
jež jsi mimo štěstí a přitom štěstím samým, vše pronikající,
nepodléhající žádným přáním…“
Modlil se tak velice dlouho, předlouho a bylo mu u toho moc dobře –
zase byl v duchu tam, kde býval dřív, a kde byl ze všeho nejraději.
Přišlo na něj přitom veliké štěstí. Jenže Ganéša nepřicházel, nebylo
po něm vidu ani slechu.
Vjása proto moudře usoudil, že milý Ganéša stále asi nepoznává, že se
modlí právě k němu. Nejspíš bude zvyklý na ty své říkánky… Jak má
ale udělat, aby si ho všiml? Vtom ho to však napadlo a tak se usmál
podruhé: Sehnul se na všecky čtyři, dělal kolébavé kroky tam a
nazpátek, kýval těžkou hlavou a dělal přitom, že houpe chobotem. A jak
už to uměl po svém, pokračoval opět svým táhlým, zpěvavým hlasem, tak
jak se dodnes recitují Védy:
„Ó Absolutní, Nestvořené, Beztvaré, jež jsi mimo štěstí a přitom
štěstím samým, vše pronikající, nepodléhající žádným přáním…“
Vtom už ale seděl Ganéša před ním na svých tlustých nohou, hladil si
chobotem své kulaté bříško a smál se:
„Vjáso, dobře vím, co potřebuješ. Společně sepíšeme Védy – ty budeš
diktovat a já budu svým chobotem zapisovat. Nevěříš? Jen se podívej,
už je zase před sebou celé vidíš.“
A skutečně! V té chvíli znal opět moudrý Vjása celou božskou i lidskou
moudrost, až do posledního písmenka.
„Vjáso,“ pokračoval Ganéša, „poradím ti teď, jak to udělat, abys na
nic nezapomněl, aby nám z našich Véd nic nechybělo pro budoucí lidská
pokolení. Mé pero se nesmí ani na chvíli zastavit, stále musím psát
souvisle. Jedině tehdy ti neuteče nit, když budeš diktovat pořád a
pořád…“
Vjása se ale zarazil. Jak dlouhé budou všechny Védy, kolik dní a nocí,
to přece člověk nevydrží, to není v lidských silách… Vtom ho ale
napadlo prosté řešení, a tak se usmál potřetí:
„Nejmilejší Ganéšo, víš, mám také své malé přání: Aby se nám naše
svaté Védy nepopletly, tak zase ty nesmíš zapsat nic, co bys nejdřív
sám svým rozumem důkladně nepochopil!“
Ganéša důvěřivě kývl na souhlas, a tak začali. Vjása vyprávěl, Ganéša
mu naslouchal a psal.
Nejdřív začal Vjása vyprávět dávné pověsti, jak žili mocní mahárádžové
a krásné princezny s ňadry tak oblými a plnými, že i stéblo trávy se
mezi nimi udrželo, o strašlivých bitvách mezi znepřátelenými rody v
širých údolích indických řek, o neohrožených hrdinech širokých ramen a
jejich úskočných protivnících … a to se všechno Ganéšovi náramně
líbilo, a tak psal a psal, až mu pero skřípalo.
Když ale Vjása dostal žízeň a viděl, že musí na chvíli přestat,
opatrně a poznenáhlu převedl nit na rozhovor učitele a žáka na lesní
mýtince, kde se žák ptal na ta nejhlubší tajemství našeho bytí.
To už ale milý Ganéša musel začít pořádně přemýšlet, a tak se jeho
pero zpomalilo. Byl přitom poctivý a důkladný a tak houpal svou těžkou
hlavou ze strany na stranu a přemýšlel a přemýšlel, ale pořád ničemu
nerozuměl. Vrtěl hlavou, až mu jeho sloní uši pleskaly, psal přitom
stále pomaleji a pomaleji a Vjása se mezitím vytratil a zmizel ve své
chýši.
Když se znovu objevil, měl před sebou Ganéša ještě celé tři věty.
Vjása honem zopakoval učitelovu odpověď žákovi, Ganéšovi se rozsvítilo
a už zase vesele psali dál – pro změnu o obětních darech a jak je
přinášet s největší láskou a pokorou.
A tak to pokračovalo po celou dobu. Vždycky když Vjása potřeboval
odejít, podstrčil tam nějakou hlubokou moudrost, a zase aby Ganéša
nebyl smutný a dobře jim to oběma šlo, přidal pro něj příště trochu
zajímavostí, které šly víc od srdce. Psali spolu a psali, až nezbyl
jediný kousek.
Tak se stalo, že se splnil úmysl velkého Brahmy Stvořitele, jaké máme
mít dnes Védy – někdy moudré a poučné, jak si je představoval Vjása, a
jindy zase laskavé a poutavé, jak se to líbilo Ganéšovi, k probuzení a
radosti celého stvoření.
