Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Stalo se to někdy před válkou. Do jihoamerického pralesa spadlo
nákladní letadlo plné švýcarských hodin a hodinek: pendlovek,
sloupkových hodin, kuchyňských hodin, budíků, hodinek pánských i
dámských. Všechny ty hodiny a hodinky se vysypaly mezi stromy a nad
spadlým letadlem se uzavřel zelený příkrov pralesa. Amazonská džungle
žila dál svým obvyklým životem.
Dlouho se nic nedělo, než se objevil v městečku na kraji pralesa
místní Indián a ukazoval na tržišti podivnou věc se dvěma ručičkami,
kterou našel hluboko v lese. Nevěděl, k čemu slouží a všem ji
předváděl. Ti se mu jen smáli, protože hodinky stejně nefungovaly.
Po nějaké době začal tamní indiánské kmeny obcházet záhadný bílý
obchodník, kterého nikdo v kraji před tím neviděl, a vysvětlovat
Indiánům, že když mu najdou a donesou právě takovou divnou kulatou věc
s ciferníkem a ručičkami, tak dostanou podle svého výběru zrcátko,
nůž, korálky nebo udici na ryby.
Indiánům se to zalíbilo a dali se do díla. Vždycky, když mu donesli
další hodinky, prohlédl si je, s ulehčením se usmál a dal Indiánovi
dárek.
A tak podivnému obchodníkovi přibývalo nalezených hodin a hodinek,
které v noci pečlivě roztloukal kamenem na malé kousky, zatímco místní
Indiáni se těšili z drobných blýskavých dárků.
Až jednou se objevil asi desetiletý indiánský kluk s pěknými pánskými
hodinkami s lehce obnošeným koženým řemínkem. Směsicí domorodých slov,
rukama a nohama vysvětloval, že našel vrak letadla a objevil je až v
pilotní kabině. Že se už těší na ten pěkný zavírací nůž, co se s ním
dají tak krásně ořezávat šípy.
Neznámý obchodník si mlčky prohlédl hodinky, zamyslel se a vrátil je
chlapci:
„Nech si je. Takové já nesbírám.“
„Copak jsou horší, než ty ostatní, které přinesli naši lidé?“
„Ne, jsou o mnoho lepší, chlapče. Budou se ti hodit,“ řekl tiše
obchodník s provinilým úsměvem.
„Ale já bych moc rád ten nůž, tohle jsou jistě poslední hodinky v celé
džungli, všechno jsme už prošli“, škemral kluk. „Tak co je na nich
špatného?“
Obchodník zavřel oči a přemýšlel. Vzpomínal na bílé švýcarské hory a
dlouhé údolí pod nimi, kde stála továrna na hodinky, ve které po
dlouhá léta nacházeli zchudlí horalé skromné živobytí. Pilní lidé,
kteří kolečko ke kolečku skládali svoji budoucnost, než je zaskočila
hospodářská krize. Nakonec zoufalý majitel vymyslel to letadlo. Byla
to pro ně záchrana.
„Tak utíkej, co tu ještě chceš, dostal jsi víc, než jsi přinesl!“
Kluk však stál na místě a jen na něj upíral své prosebné oči. V obou
dlaních dál držel hodinky a mlčky je nabízel.
Obchodník sklopil oči. Nemohl ten pohled vydržet. Nikomu totiž nesměl
prozradit, jak to bylo původně s letadlem: náklad letadla byl vysoko
pojištěný a všechny hodinky v něm byly v lepším případě zmetky, v
horším případě jim dokonce chyběl strojek vevnitř. Firmu tehdy
nenapadlo, že by letadlo hluboko v amazonském pralese někdo našel a
vynesl na světlo důkaz o podvodu, dokud se s náhodně nalezenými
hodinkami neobjevil ten první Indián.
Obchodník vzhlédl, sáhl do kapsy pro nůž a laskavě se podíval na
indiánského kluka:
„Opravdu si ty hodinky nech, a tady máš navíc pěkný nůž. Poctivě jsi
je našel, a tak ti patří. Až vyrosteš a přijdeš do velikého města,
budou se ti hodit ve škole. Uvidíš, vzpomeneš si na mě.“
Opřel se o palmu a dlouho se díval za odcházejícím klukem, který
radostně svíral v jedné ruce hodinky a v druhé červený kapesní nůž s
pilkou a vývrtkou.
„Na rozdíl od všech tamtěch hodinek tyhle jediné šly,“ říkal si pro
sebe, „a přitom byly pro Indiány bezcenné. Vodotěsné, nárazuvzdorné,
pravý Rolex, samy se natahovaly pohybem ruky!“
Napadlo ho, že stejně je to s poctivým člověkem. Jak má kdo poznat, že
je v někom druhém skutečná poctivost, pokud ji sám nezná? Všichni lidé
mu budou připadat stejní, jako ty hromady bezcenných hodinek, a ten
jediný poctivý mezi nimi mu bude dokonce připadat k ničemu…
Bylo mu přitom nějak divně a přitom svobodně najednou. Alespoň někomu
dnes udělal opravdovou radost a to bylo dobré.
Podíval se přitom na světlejší proužek na své levé ruce, jinak celé
dohněda opálené, a bylo mu zase hanba: „Nemohl jsem mu to přece
prozradit. Kdybych si býval tenkrát ty hodinky nestahoval, když jsem
si v letadle nad pralesem oblékal ten padák… Ty jediné dobré, to
byly moje vlastní hodinky a byl jsem to já sám, kdo je ztratil.“
Rozložil po lavici zbylé korálky a zrcátka, skočil do lodi, odpíchl se
dlouhou tyčí a vydal se po proudu řeky. Díval se přitom do dálky proti
lesklé vodní hladině a snil o ztracené a znovu nalezené lidské
poctivosti, tiše tikajících hodinkách a důvěřivých dětských očích.
