Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz
To bylo jednou jedno loutkové divadlo. Loutky byly asi půl metru
vysoké, vyřezávané z lipového dřeva. Bylo jich pět: Král, princezna,
rytíř, drak a hloupý Honza. Bylo to staré divadlo a pamatovalo mnoho
návsí a ještě více dětských tváří: zvědavých, napjatých, plačících,
rozesmátých i jásajících. Opona však byla stažená a na jevišti,
ošlapaném za desetiletí dřevěnýma nohama loutek, bylo smutno. Zemřel
principál. Na venkovském hřbitově, v poslední vesnici, kudy zrovna
prošel, ležely na jeho hrobě vybledlá papírová růže a skládaná
vlaštovka s kormidélky. Byly od dětí z místní školy, které si ještě
občas vzpomněly na jeho vystoupení.
Jednoho rána pronikl paprsek světla dírou v mnohokrát zašívané oponě a
polechtal rytíře na tváři. Ten kýchl, protřel si oči a rozhlédl se.
„Něco by se mělo dělat“, řekl a uhodil mečem do podlahy. Ta se
roztřásla a vypadl z ní suk.
„To tedy mělo“, řekl král a posadil se na trůně. „Takhle mi mé
království jen trouchniví. Poslouchejte … Slyšeli jste? To tiká
červotoč. Připusťme, že je to v trůnu. Jen nedej Bože, aby to bylo v
mé dřevěné hlavě. Nebo že by už? Tím si totiž žádná loutka není jistá.
Ano, pochybnosti–i my loutky máme svého červotoče pochybností. Přesto
máš pravdu, rytíři, něco se musí dělat.“
„Co kdybys mi aspoň usekl jednu hlavu?,“ obrátil se na rytíře drak.
Pouhou jednu hlavičku… Jen tak na zkoušku. Stýská se mi po tom. Pak
jsem si vždycky mohl aspoň na chvilku zadštít oheň a síru, a děti
vykřikovaly a zakrývaly si oči. Jednou, to od toho málem dokonce
chytlo divadlo, to byly časy.“
Princezna se ohradila: „Tak to tedy ne. Ty se rozdivočíš, zakousneš mi
rytíře, a co na mne zbude? No tak! No, jen si pěkně vzpomeň! No přece
… hloupý Honza. Ten si mě zase vezme, a to pokaždé. Vždycky ta samá
svatba … a veselili se až do smrti.“
„Hm, z toho Honzy nikdy nebyl nejlepší následník trůnu, přitakal jí
král. „Víš přece, drahá dceruško, jak brzy ho to přestalo bavit. Ne že
by on kralovat neuměl, jen prostě neměl tu naši modrou šlechtickou
krev. Brzy prokoukl to královské pozlátko a cítil se na zámku větším
vězněm, než kdybych ho uvrhl do hladomorny. Nakonec utekl k mámě, lehl
si na pec a ze všeho mu zbyly jen ty makové buchty.“
„A já jsem pak se svou hlavou pod paží musel chodit strašit na
cimbuří, zatímco principál dělal deštníkem vítr, a celý jsem vrzal.
Hrozné,“ otřásl se rytíř a z brnění mu vypadl šroubek. Sebral ho a
snažil se ho dát nazpátek. „Něco se ale dělat musí,“ pronesl zvýšeným
hlasem a uhodil mečem o podlahu. Další suk už z ní nevypadl.
„Tak například já navrhuji okamžitou a neodkladnou svatbu s rytířem,
viď, že ano?“ řekla princezna a bylo jasné, že ve svém dřevěném
srdíčku nic jiného nenosí. Tím méně ovšem ve své dřevěné hlavičce.
„To je, vážení poddaní, příliš jednoduchý děj“, napomenul je král.
„Publiku by se nelíbil. Princ a princezna se vezmou, drak spí v
jeskyni, Honza jí dvacátou buchtu. Dejme tomu, že je to první jednání,
jenže co těm dětem ukážeme dál?“
„To přece vždycky věděl principál, a my jsme jen hráli, odpověděl mu
drak. „Hráli jsme své role, ať se nám to líbilo nebo ne. Mě taky
nakonec zabili, a nebylo, komu si jít stěžovat. Jenže než mě dostali,
to jsem se kroutil, mrskal, svíjel a chňapal, to bylo něco. Protože
když hraji draka, tak jsem zkrátka drak, a na to musím být správně
zlý. Tak co, rytíři, bude konečně ten souboj?“
„Nebude“, řekl rytíř, „já si vezmu princeznu a je to. Ta tvoje jeskyně
se zazdí a můžeš si tam spát tisíce let. Tentokrát naživu, rač si
uvědomit tu výhodu.“
„Jediné, co si uvědomuji, a to až příliš jasně, že bez principála si
už asi nikdy nezahrajeme“, odpověděl mu drak. „Jenže to je škoda. No
uznejte,“ obrátil se k ostatním a vztyčil všechny tři hlavy, „nebyla
to krása, když jsem metal plameny? A princezna, jak ta byla skvostně
bledá! Ani toho jejího uraženého nosu si nikdo nevšiml!“
„Hlavně že ne tvého oprýskaného krku“, odsekla princezna.
„Budeš pěkně zazděný v jeskyni a já si beru rytíře.“
„A po svatbě?“, namítl král.
„Něco se musí udělat,“ pronesl rytíř a bouchl mečem do podlahy. Ten se
zabodl mezi prkna a rytíř s ním škubal, aby ho vyprostil. Meč však
vězel mezi prkny a nešlo s ním pohnout.
„Bez principála?“
„Ale jak, když nenapoví.“
„Jedině ten by to srovnal.“
„Ale není.“
„A nebude. Už nikdy.“
Dračí hlavy spočívaly mezitím na podlaze s nataženými krky a ze všech
jejich šesti očí padaly drobné dřevěné korálky, putovaly jako po
kolejích škvírou mezi dvěma sousedními prkny a na konci propadávaly
kamsi dolů dírou po vypadlém suku. Drak tiše plakal, protože mu to
všechno přišlo trojnásobně líto, a to už je moc i na otrlou příšeru.
Co je to za hereckou společnost, stěžoval si sám sobě, vždyť my jsme
tu jen snůška soukromníků, a snad ani to ne! Vždyť oni už nechtějí
sami hrát ani tu svou obvyklou roli!
Červotoč tikal místo hodin a měřil čas. Po chvíli začala vzlykat i
princezna. Smutek bývá nakažlivý, a tak ani dřevěné srdíčko princezny
se mu neubrání.
Věky plynuly a silueta zámku v pozadí jeviště se zvolna pokrývala
suknem. Nebylo však ani červené na oslavu, ani černé, jaké se pokládá
při neštěstí–zblízka to byly jen zaprášené pavučiny, šedivé a zase
jen šedivé.
„Něco se musí udělat,“ řekl konečně rytíř a vytrhl meč z podlahy.
Upadl přitom a vyrazil si kolíček z kolena.
Král se tím vytrhl z vladařských úvah.
„Milí poddaní“, pronesl státnicky, „právě v této historické chvíli
jsem dostal převratný nápad. Slyšte, slyšte. Potřebujeme kouzelníka.“
„Kouzelníka?,“ ozvalo se současně ze všech dřevěných úst, a hlavy
všech loutek se natočily směrem ke králi.
„Ano, kouzelníka. Jedná se totiž o čáry, neboť my všichni jsme se tu
ocitli v začarovaném kruhu. Všimněte si, jak každý z nás trvá jen na
svém. Každý z nás odmítá jinou roli, než tu, jaká se mu momentálně
zalíbila! A přesto dohromady se to nelíbí nikomu z nás.“
„A navíc o nás nikdo nestojí,“ dodal drak, a pohodil jednou svou
hlavou směrem k prázdnému hledišti.
„Náš nový kouzelník ten začarovaný kruh zruší,“ pokračoval král, „a
tím nás vysvobodí. Budeme zase hrát. Sice bez principála, sice každý
po svém, ale zato hrát. Zmizí sice trocha středověké patiny–nová doba
nás přece jen trochu poznamenala–zato budeme hrát každý ze své duše,
jací jsme.“
„A kde máš, tati, kouzelníka?,“ zeptala se vysokým hláskem princezna,
a zvedla přitom obě ručky.
„Měli jsme kdysi kouzelníka, to ještě, dítě, nepamatuješ, neb jsi
jedna z novějších loutek. S tím se hrávalo! Jenomže právě kouzelníka
prohrál náš principál jednou v kartách. Ještě tu po něm zbyl
kouzelnický plášť. Od té doby už taky nikdy karty nehrál.“
„Takže nemáš kouzelníka,“ řekla princezna a opět se dávala do pláče.
„Mám a nemám,“ řekl král. „Jsme pravá pimprlová komedie ze sedmnáctého
století a nemůžeme si dovolit nějaké novodobé napodobeniny. Musíme
hrát pouze s pravými historickými postavami, které nám zbyly. A právě
proto musí hrát kouzelníka jeden z nás.“
„A kdo?“, ozvalo se opět ze všech loutek.
„Tak například já, ehm,“ odkašlal si král, „já mám jak známo své
naléhavé vladařské povinnosti, a kromě toho všichni samozřejmě uznáte,
že bez krále by to nebylo žádné loutkové divadlo.“
„A já bych mohla být leda ježibaba, ale to až na vejminku“,
zachichotala se princezna.
„Dneska se říká v důchodu, dceruško,“ opravil ji král, „děti už
vejminek neznají.“
„Já bojuji zbraní, a ne nějakým podfukem,“ řekl rozhodně rytíř. Žádná
kouzla, do toho já nejdu, to tu raději na místě řádně a se ctí padnu.“
„Néé, to mi nedělejte,“ roztřásl se drak, když pochopil, že po řadě
dochází na něj. „Vždyť by mi z toho kouzelnického pláště vždycky něco
vylezlo, tu jedna hlava, onde zase ocas, já bych v té roli nakonec
zaskočil, jenže děti by to poznaly, a cvrnkaly by po mně papírky, a
byla by to pro nás všecky ostuda. Já mám být od přírody němá tvář a
dost na tom, když tu a tam v pohádce nějaké to slovíčko utrousím,
nedělá to věru nejlepší dojem.“
„Takže to bude Honza“, pronesly radostně jedním hlasem všechny loutky
a rozeběhly se směrem k peci. Kromě krále, ten se tím směrem
odstrkoval i s celým trůnem, to aby mu sice nic neušlo, přesto však
aby neztratil svůj vladařský majestát.
„Honzóóó, vstávej, budeš kouzelník,“ volaly loutky.
„Kdo mě to budí?‘, ozvalo se nahoře za pecí.
„Pojď dolů, kouzelníku!“
„Asi se mi to zdá,“ mumlal si Honza a slézal z pece. „Kdo si to
vzpomněl?“
„My všichni jsme tě zvolili“, vyřizovala radostně princezna.
„Demago…, demogra…, jak se to teď řekne, tati?“
„Tentokrát předbíháš dějiny, dceruško, v pohádkách píšeme středověk,“
šeptal jí král. „Žádná demokracie, to sem nepleť. Být pravěk, řeklo by
se pěstním právem. To jsme již přece jen překonali. Teď, ve
středověku, se to říká takhle: Zkrátka, Honzo,“ obrátil se k peci a
pokračoval majestátním hlasem, „z Boží milosti jakož i z příkazu
vrchnosti jsi teď jmenován kouzelníkem. Plášť nalezneš v zákulisí.
Jinak si vyber: buď řádně čarovat, nebo hladomorna.“
„Nebo hladomorna,“ potvrdil jeho slova rytíř, vytáhl meč a blýskl s
ním.
„Nebo hladomorna,“ usmála se sladce princezna a přivinula se k rytíři.
„Nebo hladomorna,“ zasyčel výhrůžně drak a trojnásobně se olízl.
„Nebo hladomorna,“ pronesli ještě jednou všichni společně a konečně se
cítili v bezpečí. Zase bude staré dobré divadlo!
„To se mi opravdu jen zdá. Nakonec, co se mi jakožto hloupému Honzovi
smí jinak chytrého zdát“, dál si mumlal Honza.
„Kouzelníku!“, volaly opět loutky.
„Inu již chvátám“, oznámil Honza a hledal okolo pece své zatoulané
dřeváky. „Co naplat, když se mi to zdá, budu tedy kouzelníkem. Takový
sen, to se mi ještě nikdy nezdálo, věru, to jsem zvědav, jak to
dopadne. Kde máte ten plášť?“
„Zde oblec se,“ řekl slavnostně král a podal mu plášť.
„Nespleť to,“ pokračoval, „principál byl důmyslný. Když se ten plášť
obrátil naruby, sloužíval jako dominikánská kutna. To však bylo jen
zřídka, neb děti vidí raději kouzelníky než mnichy.“
Zatímco Honza hledal rukávy, přepadla krále v jeho dřevěné hlavě opět
pochybnost. Možná, že to způsobil onen červotoč.
„A ovládáš ty vůbec kouzla?“
„Samozřejmě,“ odpověděl ledabyle Honza a narovnal se v plášti. Docela
mu pěkně padl, jakoby ho nosil odjakživa. Když už se mu zdá, že je
kouzelníkem, tak proč by se mu nemohlo zdát, že umí i čarovat. To
přece patří k sobě. Tak zdá se mi to, nebo ne? Že by ten plášť byl
nakonec přece jen kouzelný! Napadlo ho, že by se to mělo vyzkoušet.
Jenže, jak začít? Jen kdyby se ta princezna na mě tak tupě nekoukala!
Jako vrána! Nakonec–když už se tak tváří…
Honza–alias čaroděj–vystoupil do popředí jeviště a nechal se ozářit
šikmým pruhem odpoledního slunečního světla. Rozhlédl se, co dělají
ostatní postavy. Všechny dřevěné tváře se na něj upíraly a s napětím
očekávaly, co se stane.
„Kráákulum alternáátum,“ pronesl nový kouzelník bez sebemenšího
zaváhání pevným hlasem a prudce ukázal hůlkou na princeznu.
Ta vyjekla úlekem a pokoušela se strčit si prst do dřevěné pusy. Leč s
tím kdysi řezbář nepočítal, a tak si jen odřela trochu růžové barvy.
„Tak co, králi, jak neseš tuto tragickou proměnu své dcery v černou
vránu, odsouzenou poskakovat po hradních římsách?“ pokračoval zvýšeným
hlasem kouzelník, „jen prozraď, jak se ti teď líbí?“
Král se otočil k princezně. Kromě té trochy oprýskané barvy však žádný
rozdíl nezaznamenal. Přesto právě teď se to stalo! Teď přišla ona
magická chvíle, kdy kouzlo začalo působit:
Co kdybych teď začal dělat, řekl si najednou král, jako že je to s tou
vránou pravda? Vlastně–taková zakletá princezna, to zas není tak
špatná partie. Dotyčný nápadník pak nemá tušení, jaký poklad mu
vytoužený šťastný konec přinese, a tak se má aspoň na co těšit.
Ovšem–jak zakletí zmizí, tak honem svatbu, jen aby neprokoukl holou
pravdu…
Král se prudkým pohybem své hlavy vytrhl z vladařských úvah, až to
luplo, a odpověděl kouzelníkovi:
„Kýho výra, inu tys junák, kouzelníče, jak jsi to dokázal? Strašný to
úděl můj, ach, já otec nebohý.“ Odkašlal si a pokračoval důvěrně: „Tak
dceruško, dneska se večeří ptačí zob. Státní kasa konečně ušetří na
ústřicích a kaviáru.
Ale ta černá barva, ta ti ohromně sluší!“
Mezitím všechny tři dračí hlavy obezřetně sledovaly situaci.
Jak král domluvil, začaly si mezi sebou rychle šuškat, aby tak
ztrojnásobily svou inteligenci. Nešlo však o cíl nijak vznešený, právě
naopak–šlo o žrádlo. Tím pádem ovšem smrtelně vážně.
„Tak, jak to vidím,“ pronesla Hlava zástupkyně všech tří, „nové
podmínky znamenají snížení kalorického obsahu princezny zhruba na
jednu desetinu. Peří jakožto nestravitelné se odečítá. Žádám tedy
zdesateronásobení pravidelného výživného,“ dodala a jen tak na okraj
vypustila malý obláček sirného puchu.
„Pěkná bestie,“ poznamenal si pro sebe král. „Přece na tom vydělá. S
ním by měl náš rytíř rychle skoncovat.“
Ten se však opíral o meč a nechápal nic. Jeho myšlenky byly stále
ještě kdesi u prvního jednání. Musíme počkat nějakých sedm let,
posteskl si král. Ten rytíř je bohužel voják nejen tělem, ale i duší.
Situaci však naprosto nepředvídaně zachránila princezna:
„Krá, krá, ach já zakletá. Kdo lásku mou opětuje? Den již svítá a
palác se halí v smutek. Který hrdina přemůže mé prokletí? Mé sladké
hnízdečko už na něj čeká.“
Přece jen nevymřeme po přeslici, zaradoval se král, spolkla to i s
navijákem. Aspoň je po tatínkovi a pochopila, že i pouhá vrána, která
je středem pozornosti, je daleko silnější figura než odložená
princezna. To byl tedy královský šach dámou!
Slova čerstvě zakleté princezny se však okamžitě stala vodou na drakův
mlýn:
„Arci králi, králi!“, zasoptil ze všech tří hlav, „dávám ti na
vybranou: buď aspoň křidýlko, nebo ti do zítřka proměním půlku tvého
středověkého léna v trosky Hirošimy! A abych nezapomněl: to křidýlko
bude grilované, koření pak čerstvé, barva zlatavá. Kdyby ti však přece
jen bránila tvá vrozená humanistická tradice, tak grilování a náklady
na teplo vedu ve vlastní režii, a to v rámci dlouhodobě uspokojivých
vzájemných vztahů. To jsem krásně zlý, co?“ podívala se prostřední
hlava zálibně na obě krajní, a ty se zamyšleně olízly.
Honza ještě chvíli držel v ruce rozpačitě kouzelnou hůlku, a pak ji
zasunul do rukávu.
„To je k nevíře,“ kroutil hlavou, „ono to kouzlo působí. Kouzlo z
ničeho, pouhý nápad, a všichni teď podle toho hrají. To se mi snad ani
nezdá, to jakoby byla pravda pravdoucí.“
Mezitím však řev dračích hlav přece jen probudil rytíře k životu. Ten
se rozhodl tasit, zapomněl ovšem, že tak již učinil, a připíchl si
plášť k prknu. Ozval se trhavý zvuk zpuchřelého sametu.
„Hola hoj, bude boj, potrestám toho drzého teroristu,“ zapěl konečně a
vytáhl do pole.
Tím byla hra dokonale rozehrána. Všechny loutky měly role, které někam
směřovaly, rodil se nový děj. Divadlo ožilo. Bylo to jakoby se konečně
zase vrátil starý principál, a bylo to přitom, jakoby ani nebyl
zapotřebí, neboť každý hrál sám podle toho, kam směřovala jeho role. A
to všechno díky Honzově kouzlu.
Ten však přešlapoval u své pece a čekal, co bude dál. A co já tady,
říkal si. Jenže loutka žije pouze okamžikem, a není-li tento okamžik
právě tím jejím, pak nežije vůbec. A protože tu nebyl žádný principál,
který by si ho odložil na drát, tak Honzovi nezbylo, než aby sám tiše
svlékl kouzelnický plášť a opět se odebral na pec. Dal si tam ruku pod
hlavu a nechal si dozdát svůj sen o loutkovém divadle, ve kterém směl
být na chvíli kouzelníkem, aby ho probudil k životu. Má na to ještě
dvě jednání, než ho přijdou vzbudit, aby se opět jako hloupý Honza
ujal své obvyklé role. A jak tak sladce usínal, začalo se mu zdát o
lásce krásné princezny, o prknech, která znamenají svět, a hlavně o
napjatých i rozesmátých dětských tvářích, které se znenadání opět
vynořily z přítmí hlediště.
