Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Tak slyšel jsem: Stalo se to za hluboké polární noci. Uprostřed zmrzlé
tundry se k sobě tisklo pět mamutů. Dohadovali se, jak asi vypadá
člověk. Stále se nemohli shodnout, a tak tonuli v pochybnosti a v
nejistotě. Konečně k nim v té tmě přišel bílý mamut. To všichni
později svorně dosvědčili, spolu s tím, že nikdy předtím bílého mamuta
neviděli.
Bílý mamut je oslovil:
„Mamutové, poznal jsem, jak je to s lidmi.“
„Jak je to? Jak je to! Osviť naši mysl, rozptyl naši nevědomost.“
„Jsem učitel bohů i mamutů, ten, který poznal pravdu, dosáhl jí, zažil
ji přímou a bezprostřední zkušeností.“
„Ale velký bílý mamute, vždyť je naprostá tma, jak ti to máme věřit?“
„Mamutové, toto není pravda zjevená, každý se o ní můžete sám
přesvědčit, tou samou bezprostřední zkušeností!“
„Ukaž nám k ní alespoň spásnou stezku!“
„Vykročte vpřed do temnoty noci, mamutové, a sami poznejte, jak věci
jsou. Sami sobě buďte světlem, sami sobě útočištěm.“
Mamuti váhali, zdráhali se, obavy a pochybnosti jim svazovaly jejich
obrovské mamutí nohy. Konečně vykročil první, chvíli po něm se
odkolébal druhý, až tam nakonec nezbyl žádný. Když se zase vrátili
tam, odkud vyšli, pokývali choboty a jednomyslně si potvrdili:
„Putování je skončeno, doba ledová se naplnila. Vlastním prožitkem
jsme poznali pravdu o lidech, pravdu holou jako čerstvě ohlodaná
bříza. Pod vahou naší zkušenosti již neobstojí žádný klam: Lidé jsou
dočista placatí.“
Opět se k sobě s důvěrou schoulili, bez obav, co jim přinese polární
den.
