Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Podle staré tibetské legendy žil v Indii kdysi dávno jeden jógin, a
ten se jmenoval Kukkurípa.
Jak přišel ke svému jménu? To bylo tak: Už když se narodil, byl
Kukkurípa strašně ošklivý. Celý chlupatý, takové řídké dlouhé černé
chlupy. To by tolik nevadilo, to nejhorší bylo ale ve tváři –pověst
vypráví, že když na něj poprvé jeho maminka pohlédla, strašlivě
vykřikla a utekla. Tak moc byl ošklivý. Ani děti si s ním později
nechtěly hrát, házely na něj bláto a s křikem a rámusem ho nutily, aby
běhal po čtyřech:
„Udělej nám pejska, udělej nám pejska, na to se jedině hodíš, šeredo
šeredná, honem zaštěkej!“
A Kukkurípa, který byl navzdory své ošklivosti v srdci dobrák, ten jim
vždycky vyhověl. Po nějaké době už uměl štěkat k nerozeznání od
vesnických oříšků a dokonce si sám mohl vybrat, kterého z nich bude v
tu chvíli hrát. Dokázal to dokonce zahrát tak, že sám vlastně ani
nevěděl, kdo v té chvíli je, zda je vesnický kluk nebo ten oříšek. Po
chvíli štěkání mu začali odpovídat všichni psi z vesnice a nastal psí
koncert: Z dálky se neslo hafání, bafání, ňafání, vytí, skučení a
kňučení, byla to zkrátka psina. A ty děti měly samozřejmě radost, že
ony naštěstí tak ošklivé nejsou, a jak pěkně to ten Kukkurípa pro ně
štěká a běhá po čtyřech. Ten se na ně kupodivu ani trochu nezlobil,
protože mu dělalo radost, jak se smějí. Jediné, co v něm naneštěstí
zbylo–že potom jako velký už nikdy nechtěl vidět žádného psa. Ani
koutkem oka–jinak mu přišlo natolik smutno, že to prostě nemohl
snést. Nic s tím nemohl dělat, tak už to bylo.
Pes se řekne v indických jazycích kukkura, a tak nám o něm legendy
vypravují jako o Kukkurípovi, to je něco jako „psí svatý“.
Tak teď už víme, jak přišel Kukkurípa ke svému jménu, a zbývá nám
ještě povědět, jak přišel k oné svatosti. Možná, že už tušíte, jak to
bylo. Nejprve však jedno vysvětlení: Ačkoli mají Indové většinou dobrý
vztah ke zvířatům–krávy jsou tam posvátné a hada se nikdo neopováží
zabít–psi tam v příliš velké vážnosti nejsou. Spíše se jimi opovrhuje
a často nemají ani jméno.
A teď se vrátíme ke Kukkurípovi. Uběhla řada let a on už byl dospělý a
hledal si své místo na světě. Mezi lidi se nehodil a zvířetem přece
jen nebyl. A tak se stal jóginem. A ne tak ledajakým, stal se dokonce
mistrem v meditaci. Svou ošklivostí si totiž draze vykoupil jednu
výhodu: naprosto mu na sobě nezáleželo. Pověst praví, že žil po léta
na opuštěném místě, na malém ostrůvku uprostřed rozlehlé vulkanické
bažiny, kam vedla jediná cestička, jež se klikatila mezi bublajícími
gejzíry a sirnými prameny. Tam nepřicházel na oči nikomu, koho by
pohoršoval svým zjevem. Začal tím, že tam seděl po celé dny a noci,
nepohnutě a přitom bděle, a tiše naslouchal bublání bažiny. To byla
jeho meditace. Spolu s nepřipoutaností k jakýmkoli hodnotám, ať
hmotným či duševním, ho tato bdělost brzy dovedla k prožívání
nejvyššího Prázdna. A tak to, co mu bylo odepřeno na Zemi, dostal ve
svém nebi–stal se tam králem. Avšak ani to nestačilo k naprosté
dokonalosti, i to bylo málo. Někde, a Kukkurípa se stále nemohl
dopátrat kde, někde jakási maličkost zbývala. Co to jen bylo?
Legenda praví, že sama bohyně Matka, strašlivá Kálí Durga, nazývaná
později v Tibetě Černá Tára, ho spatřila ve snu a říkala si:
„Ach, ten můj Kukkurípa, ten se jen neustále noří do Prázdna, rozplývá
se v něm, mizí v něm, aniž by mne poznal. Je sice neomezeně svobodný,
co je mu to však platné, když je také nekonečně osamělý! Stačila by mu
pouhá vzpomínka na mne, a jeho úsilí by došlo cíle!“
Tak uvažovala Matka Kálí, jen nevěděla, jak Kukkurípovi pomoci. Jak se
dostat do mysli toho, jenž mizí v prázdnotě? Vždyť tam žádná cesta
nevede, do pouhého Nic! Tam jí její veškeré božské schopnosti nebyly
naneštěstí vůbec nic platné.
„Můj Kukkurípa je sám!“, opakovala si neustále.
Byla z toho zoufalá, a protože byla bohyně, bylo jí Kukkurípy
nekonečně líto. Nekonečně, to je tak moc, že si to člověk skoro ani
nedokáže představit.
A tak snila dál, a její smutek způsobil, že se jí zdálo, že na sebe
vzala podobu staré černé feny, vyhublé, nemocné a hladové, a především
strašně ošklivé.
V tomto bodě se legenda počíná blížit skutečnosti. Nikdo totiž neví
jak se to stalo, ale na malém ostrůvku uprostřed vulkanické bažiny,
kde Kukkurípa bydlel, se znenadání počal ozývat táhlý psí nářek. Nikdo
také nepochopí, jak se tam ta fena dostala, odkud byla, a jak mohla
prokličkovat pěšinkou mezi jedovatými gejzíry. A zejména proč, co tam
hledala.
Kukkurípa však pláč hladového psa neslyšel, nebo spíše slyšet odmítal.
Cítil, že je vzdálen jen na pouhý krůček od naprosté dokonalosti. Jeho
meditace byla pevná a neotřesitelná, mysl prázdná a klidná a
rozhodnutí neochvějné. Proč ho má něco vytrhovat? Nepatrným okrajem
svého vědomí sice vnímal, že venku vyje hladový pes, proč tomu však
věnovat pozornost? Navíc právě teď, když se cíl jeho snažení zdá být
na dosah!
A tak tedy Matka Kálí vložila všechnu svou lásku a všechno své trápení
do srdcervoucího nářku hladové a nemocné feny, toužící po pozornosti
osamělého člověka na pustém ostrůvku. Po pozornosti a také po jídle.
Ale Kukkurípa stále vzdoroval:
„Tolikrát jsem byl sám pro smích, když jsem hrával psa, a teď je to
zase pes, kdo mě odvádí od cíle! Musí mě pronásledovat až sem, do
nejpustších končin? Vždyť ta čuba nemá, koho by tu našla, jen člověka,
o kterého nikdo nestojí, který se stal pouhým Nic! Proč mě vyrušuje?
Chce snad nakonec i ona, abych zase musel dělat psa? Za co mě trestá!
Myslí si snad, že jsem také pes jako ona?“
A v tom okamžiku se to stalo, ta poslední myšlenka to způsobila.
Kukkurípu zalila obrovská horká vlna čehosi neznámého, proti čemu byla
jakákoli obrana marná. Všechno se zakymácelo, zatočilo, a bylo
okamžitě smeteno. Meditace, dokonalost, osvobození–kde tomu byl
konec? Vždyť tam venku před jeho přístřeškem, tam byl někdo, kdo ho
potřeboval, kdo se na něho spoléhal! V tu chvíli po jeho ošklivé
zarostlé tváři začaly stékat slzy. Kukkurípa se stal úplným, byl
dokonalý.
Kdyby měl někdo možnost pozorovat zvenčí, co se tehdy na onom pustém
ostrůvku odehrálo, mnoho by nespatřil: Jakýsi podivný zarostlý člověk
vyšel na vratkých nohou ze své chýše, sklonil se a krmil starou
nemocnou fenu posledními zbytky své potravy. Dva odstrčení tvorové se
konečně našli a pochopili se navzájem. Docela obyčejná scéna, nic
velkého a slavného.
A přesto, jak pokračuje legenda, v nadpozemských světech se tehdy
ozývala hudba neslýchaně vznešených tónů, ve které bohyně Kálí Durga
snila, jak tentokrát v lidské podobě, jako čarovná Lakšmí, oděná pouze
šperky, objímala svého miláčka Kukkurípu, urostlého mladíka s krásnou
tváří, ve které se zračilo štěstí a hluboký mír.
Ten pozemský, ošklivý Kukkurípa, ten pak již před nikým neutíkal, a
žil ještě dlouhá léta. Během nich za ním občas do liduprázdné bažiny
zavítal i některý jógin, mezi nimi prý dokonce i guru Marpa, kterého
již znáte z příběhu o převtělování. Nepřišli za ním jen tak náhodou–o
Kukkurípovi se totiž brzy roznesla pověst, že zná ta největší
tajemství jógy.
