Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Žil kdysi ve městě Málavů král jménem Sikhidhvadža. Vládnout musel už
od svého dětství, protože brzy ztratil otce. Měl však to vzácné
štěstí, že jeho otec po sobě zanechal dobré ministry. Od nich se mladý
Sikhidhvadža naučil šlechetnosti a spravedlnosti a udržel si tak svou
vládu.
Jednoho jara pocítil ve vzduchu zvláštní vůni. Připadalo mu, jakoby
celý svět rozkvetl červenými květy. Chodil zahradami jako omámený a
nemohl se rozhodnout, na kterou lavičku usednout. Pozorní ministři si
toho všimli a vydali se jednat se sousedním králem. Od něho pak
dostal Sikhidhvadža za ženu princeznu jménem Čúdálá.
I tady měli oba veliké štěstí, protože se do sebe zamilovali tak, že
jim to vydrželo na celý život. Žili spolu jako jedna duše ve dvou
tělech. Tak jako slunce vysílá své paprsky, aby se rozvinul překrásný
lotos, tak zahrnoval král svou ženu pozorností a laskavostí, a ona mu
to oplácela svou něhou. Říkalo se o nich: „To sám nevyšší bůh Višnu
se svou ženou Lakšmí sestoupili na zemi pro radost a slávu celého
našeho království.“
Léta v královském paláci však nezadržitelně plynula, tak jako mizí
voda z prasklého džbánu. Oba si časem museli přiznat, že půvaby toho
druhého už je tolik nelákají, a že jim teď tělo často nabízí místo
potěšení spíš únavu a bolest. Začali se tedy starat o to, co s nimi
bude dál – zda je na světě něco víc než smrtelné tělo.
Tady však oba stejné štěstí neměli: Zatímco Čúdálá byla velice bystrá
a otevřená, Sikhidhvadža byl spíš zásadový a umíněný, a tak se jejich
cesty začaly rozbíhat. Čúdálá rychle pochopila, že celý svět je pouhou
hrou jejího vlastního vědomí. Sikhidhvadža však stále ještě recitoval
védy, obětoval bohům podle dávného rituálu a očišťoval své tělo
koupelemi – sice pravidelně a trpělivě, ale bez viditelného výsledku.
Zato Čúdalá zářila tak, že si toho chtě nechtě musel sám všimnout:
„Co se s tebou stalo, má královno, že tak záříš štěstím? Připadáš mi,
jako bys byla den ode dne mladší. Jak to, že jsi teď taková klidná a
spokojená a nemáš mi nikdy nic za zlé?“
Čudálá se na něj usmála a odpověděla mu:
„Všechno mi teď připadá úplně prázdné – na co se podívám, co uslyším
nebo na co sáhnu. Je to dočista prázdné, protože jsem se toho vzdala,
a přesto je teď celý svět krásnější a milejší než dřív. Můžeme si
přitom spolu hrát na krále a královnu, jen vím, že když se utišíme,
tak to zmizí. Není tu nic navíc, ani tu nic nechybí, dokonce ani já
sama z toho nejsem výjimkou. I ty jsi pro mě takový, stejný jako já, a
přitom jiný, a mám tě pořád stejně ráda, možná teď ještě víc.“
Jenže Sikhidvadžovi nedávala taková slova žádný smysl. Jeho vlastním
světem byly posvátné knihy, obětní dary a očista těla, a tak se ve
světě, který mu teď ukazovala Čúdálá, a kde zářila jen čirá prázdnota,
neměl čeho chytit. Chvíli byl smutný a díval se kamsi do daleka, ale
vzápětí se začal smát přidušeným smíchem. Vstal, mávl přezíravě rukou
a kamsi odešel.
Čúdálá si teď plně uvědomila, jak daleko od sebe se dostali, a jak
dlouho jim ještě bude trvat, než se oba zase sejdou. Napadlo ji, že
ani ona by po tu dobu neměla zahálet, a tak v sobě pátrala, zda i jí
ještě něco nezbývá, zda v jejím prázdném světě není přece jen něco
pevného. Napadlo ji, že se stále cítí až příliš člověkem – co by se
stalo, kdyby to tak nebylo. A tak se zavřeným očima nejprve zkusila
cítit své tělo menší než zrnko písku a pak zase větší než nejvyšší
horu – tolikrát, než v tom nebyl rozdíl. Potom se ještě naučila
zrušit tíhu svého těla natolik, že mohla putovat libovolnými světy.
Líbilo se jí pak hrát si na to, kam všude se může dostat, a co všechno
tam najde. To už pro ni byl prázdný nejen celý svět, ale i její tělo
jí připadalo tak lehounké, že se v prázdnotě docela ztrácelo a ona
sama nepoznala, zda sedí či létá.
Jenže ani tak se nemohla dočkat, až Sikhidvadža zmoudří. Umíněně
vykonával své obřady, a čím víc cítil, jak všude naráží, tím byl
tvrdší.
„Mohl bys to aspoň dělat s láskou,“ poznamenala jednou Čúdalá.
„Copak to dělám jinak?“ odpověděl jí podrážděně Sikhidvadža a přiložil
dřevo na obětní oheň.
„Kdyby to bylo s opravdovou láskou, tak by tě ten oheň spálil stejně
jako všechno, co jsi mu právě dal.“
„Milá královno, dělám to správně, přesně tak, jako to dělali můj otec
a můj děd a všichni moji předkové, a pokud si myslíš, že umíš všechno
lépe, budeš si tu vládnout sama.“
Čúdálá pokrčila rameny a mlčky pozorovala, jak přiložené dřevo mizí v
plamenech. Druhý den ráno zjistila, že královo lůžko je prázdné.
Opravdu tedy odešel do lesů a stal se asketou, říkala si. Nebudu mu v
tom bránit. Dělá opravdu to nejlepší, co umí, povzdechla si, v tom měl
naneštěstí pravdu. Jenže jak dlouho to všechno potrvá?
Sikhidvadža si mezitím postavil v lese chýši z listí. Každé ráno
odříkal mantry, natrhal čerstvé květiny na oltář, vykoupal se v řece a
pak prováděl uctívání. Plně se tomu věnoval celý den a živil se jen
lesními plody.
Po několika letech Čúdálá usoudila, že by už mohl být přístupný
nějakému poučení. Aby ho navštívila sama, na to bylo zatím brzy, a tak
se rozhodla, že pro Sikhidvadžu bude nejpřístupnější, když ho navštíví
jako učený brahmín. Toto její přání, umění se vcítit a schopnost
předvídat způsobily, že se před Sikhidvadžou jednoho dne skutečně
objevila jako mladík s ušlechtilými rysy, z něhož vyzařovala moudrost
a dobrota. Mladý brahmín vyprávěl, že se jmenuje Kumbhan, že je syn
slavného mudrce Nárady, a že již také završil svou duchovní cestu a
stal se učitelem.
„Nárada? To je vyloučené! Jak by mohl mít syna, když žil svatým
životem, stejně jako jsem se teď rozhodl žít já? Svatý muž, ten se
přece nikdy nesmí dotknout ženy,“ namítal Sikhidvadža. „Kromě toho tak
velký mudrc musel přece odolat jakékoli vášni, i kdyby to směl, to se
všude píše,“ pokračoval.
„Jednou mi můj otec vyprávěl, jak se to stalo,“ vysvětloval Kumbhan.
„Rozjímal tenkrát v malé chýši na břehu Gangy, kde o něm nikdo
nevěděl. Přišly tam večer dívky z vesnice, koupaly se a honily se nahé
po břehu. Pak se jedna z nich schovala v jeho chatrči, sedla si k
němu, on ji pohladil a pocítil nepopsatelnou blaženost. I ta dívka tím
byla okouzlená a objala ho. Od té doby jsem tu na světě.“
„Ale jak mohl podlehnout svému tělu, dokonce když byl předtím v
samádhi?“ divil se Sikhidvadža.
„Tak jako přijde mrak na čisté obloze a zakryje slunce, tak se na tu
chvíli uvědomoval jako člověk s tělem, až tomu sám uvěřil. Jenže když
ten mrak není velký, tak zase odpluje a slunce pak září dál. Vlastně
ono zářilo pořád, jen chvíli nebylo vidět.“
Sikhidvadža seděl zamyšlený a bylo vidět, že na něj Kumbhanova slova
hluboce zapůsobila. Jeho sen o svatosti, na kterém tak dlouho neúnavně
pracoval, se počal zvolna hroutit. Kdo zastaví oblaka? Nikdo… A
také proč by to dělal, když i pod nimi svítí stále slunce? Vždyť tomu
stačí jen uvěřit! Vždyť je to pořád tady!
Kumbhan ho sledoval a pokračoval: „Vypráví se, jak jeden brahmín
získal po veliké námaze čintámani – vzácný kámen, splňující každé
přání. Jenže nevěřil, že je pravý, a tak ho zahodil. Měl dojem, že si
ho zatím nezaslouží, a tak se snažil po mnoho let ještě horlivěji, až
našel kousek sklíčka. Ten pak s sebou stále nosil a byl hrdý, že si
konečně zasloužil ten pravý klenot, ačkoli žil stále v bídě a žádné
přání se mu nikdy nesplnilo.“
„A to je celé?“ divil se Sikhidvadža, „vždyť na tom nic není. Byl to
prostě hlupák.“
„Také bych řekl. Ale věděl bych o jednom králi, který měl takový
poklad doma a vydal se do světa hledat něco cennějšího, “ usmál se
Kumbhan. „Nevíš o něm? Co si myslíš, že tu většího a svatějšího
najdeš? Vždyť to sám dávno máš! Stačí jen, abys nechal své umíněnosti
a uvěřil tomu.“
„Jsem tu proto, abych se mohl všeho vzdát. To je moje cesta a to
věřím, že dokážu. Jen proto jsem opustil ženu i království.“
„Ale copak ti kdy patřila žena? A království, to jsi přece měl jen
půjčené, abys v něm vládl.“
„Vzdávám se tedy i tohoto lesa a chýše, mého posledního útočiště, a
dokonce i své misky. Zemřu teď raději hlady, abych už opravdu nic
neměl.“
„Jenže nic z toho nebylo nikdy opravdu tvoje, ani tvoje tělo ti nikdy
úplně nepatřilo, a tak si přece nezaslouží, aby se trápilo hlady.
Jediné, co ti patřilo vždycky a co sis nikdy nenechal vzít, to jsi ty
sám!“
„Ale kdo to je, já sám?“ ptal se Sikhidvadža, jakoby to slyšel
poprvé, a přitom mu to jeho žena tolikrát připomínala. Tentokrát však
uvěřil, že se to opravdu týká jeho, že to nejsou prázdná slova.
„Ten, kdo se ptá,“ odpověděl mu Kumbhan. „Ten to je. Musíš ho sám
najít a vzdát se i toho, ve veliké úctě a pokoře. To je cíl tvé
cesty.“
Po těch slovech ho opustil a zanechal ho sedět a pátrat ve svém nitru.
Tentokrát však Sikhidvadžovi jeho upřenost nevadila, protože se
konečně zaměřil na ten pravý cíl. Po létech si konečně přestal sám
překážet, a tak se jen tiše nořil do sebe a jeho svět se zvolna stával
prázdným a šťastným. Postupně se blížil světu, ve kterém už dlouho
žila jeho Čúdálá.
„Můj králi, konečně jsme se našli,“ to byla první slova, která
zaslechl, když se z blaženého vytržení probral. Před ním stála jeho
žena s otevřenou náručí a usmívala se na něho. Sikhidvadža k ní
vykročil vratkým krokem a objal ji. Nemuseli si toho mnoho říkat.
Vydali se spolu do královského paláce a žili tam opět životem krále a
královny. A nejen to, jak jim to jejich věk dovolil, podařilo se jim
šťastně žít i jako manželé. Celé hlavní město se radovalo a oslavovalo
jejich návrat, protože je všichni měli rádi a těšili se na ně.
