Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Za starých časů žil jistý žebravý mnich, a ten byl mistrem v hlubokém
soustředění. Jeho mysl tím nabyla velké síly – na co se soustředil, to
se také hned stalo. Došlo to někdy tak daleko, že se pak sám stal tím,
na co pomyslel.
Jednou se mu přihodilo, že se zrovna probral z meditace a nemohl se
nalézt – zapomněl totiž vůbec, kdo vlastně je. První, na koho si
náhodou vzpomněl, byl jistý vesničan jménem Džívaka, který mu včera
donesl jídlo. Ve starém mnichovi se tak probudila vděčnost a soucítění
s dobrým vesničanem. Jak na něho hluboce myslel – a na nic dalšího –
ztotožnil se s ním dokonale. Tak se stalo, že ještě napůl v meditaci,
napůl v bdělém stavu začal prožívat vesničanův život.
Zdálo se mu, že jakožto Džívaka byl na bohaté hostině, kde ho
obklopovaly krásné ženy a nabízely mu spoustu báječného jídla a pití.
Zmožen těmi dobrotami nakonec usnul a snil o tom, po čem celý život
toužil – být jedním z vyšší kasty, žít vznešeným životem brahmína. Po
čem zatoužil a na co se upnul, to se mu okamžitě vyplnilo: v tomto
snu, který byl vnořen do snu předchozího, žil život váženého brahmína,
který měl jen krok ke svatosti.
Jenže ani jako brahmín nebyl úplně spokojený, tajně totiž toužil po
moci. Jeho snem bylo stát se králem, a tak se také do krále zasnil.
Jak byl králem, zatoužil hned být mahárádžou, kterého musejí všichni
králové poslouchat. Tak mohl skvěle uspořádat říši a zbavit se
nepřátel. Když už se mu zdálo, že je zcela šťasten, tak zjistil, že má
přece jenom tajnou nesplněnou lásku. Byla to bohyně, kterou chodil
uctívat do nedalekého lesíku, krásnou, s kotníky tak tenkými, že se
dají obejmout prsty jedné ruky.
Jenže co měl rád a na co se upnul celou svou myslí, to se s ním
vzápětí stalo – v dalším snu se stal překrásnou bohyní. Jenže ani ta
si nebyla zcela jista svou krásou: zdálo se jí, že jí stále chybí
velké a hluboké oči, jako má laňka, a moc si přála je mít.
Ani bohyni to není nic platné – v okamžiku, kdy se jí splnilo mít oči
laňky, byla najednou sama laňkou, pásla se v lese a celý den strávila
tím, že si vybírala ty nejchutnější rostliny. Naneštěstí kromě jediné,
na kterou nemohla dosáhnout – byla to vysoko rostoucí liána se zářivě
bílými květy.
Tento sen snů pak pokračuje, jak se pak laňka promění ve vytouženou
liánu, ta zase touží po včele, která by usedla na její nádherný květ,
a ta jako včela v dalším snu touží, aby letěla tak vysoko a daleko,
jako létají labutě. Z labutě se pak zase stane nejvyšší labuť,
paramhamsa, a odtud je již jen krůček k tomu být samotným Šivou, pánem
všech tvorů.
Tento Šiva nakonec zanechal svého tance, utišil svou mysl, a jakožto
asketický Rudra se oddal meditaci, kde se konečně probudil a uvědomil
si, že za všechno může sen jednoho starého žebravého mnicha. Zmocnil
se ho soucit a rozhodl se, že to tak nenechá. Shromáždil veškerou sílu
své božské mysli a poručil mnichovi, aby se probudil. Tím, jak se
tolik soustředil, se ovšem stalo, že vstoupil do jeho snu a na své
probuzení zapomněl. V tomto zajetí pak musel opět putovat přes
vesničana, bráhmana, krále a další životy, až byl zase Šivou Rudrou.
Jenže sebou samým už nebyl, už tu byli dva, ten od minule a ten
z nového snu. Oba dva se proto rozhodli probudit mnicha ještě
naléhavěji. To se opakovalo, až se po nějaké době spatřilo bezpočet
Rudrů, úplně stejných, kteří se lišili jen místem a časem. Všichni se
tomu divili a smáli se tomu, jenom nevěděli, co s tím.
Konečně jednoho z nich napadlo jít ve snu nazpátek. Vzpomněl si, že
byl nejvyšší labutí, ta se tím ve snu probudila a dožila svůj život
jako probuzená labuť. Tím, jak si vzpomněla, že byla původně včelou,
umožnila i té se probudit a dožít svůj život jako probuzená včela. Tak
to šlo postupně nazpátek, až se dostalo i na vesničana Džívaku a
konečně i na starého žebravého mnicha, který se poprvé probudil
dočista. Od té doby už přestal snít, že je někým jiným. Žil pak ještě
dlouho sice obyčejným, přesto svým vlastním pravým životem, a měl
mnoho žáků, kteří ho měli rádi a jiného nikdy nechtěli.
