Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Jednou šla myš džunglí a tu ji napadlo podívat se nahoru, co se
vlastně skrývá tam vysoko nad klenbou větví a lián, odkud to vlastně
přichází do džungle světlo, kde se tam vlastně bere. Jak si tak jde a
ve své myší hlavě si hloubá a malýma myšíma očičkama se dívá zvědavě
vzhůru, najednou spadla do hluboké díry. Když se vzpamatovala, tak
zjistila, že se z té díry nikdy nedostane, tak byla pro ni hluboká a
její stěny tak hladké. Uvědomila si, že je to zlé, že v té díře
nakonec zahyne hlady. A tak tam seděla a plakala tenkým myším hláskem
a čekala na svůj konec.
V tu dobu kráčel džunglí veliký slon a toho zase zajímalo, odkud
vlastně rostou stromy. Jak je to vůbec možné, že z obyčejné špinavé
hlíny najednou vyroste palma s takovými chutnými listy. Tam přece něco
musí být. Jak se tak na tu zem díval, kýval chobotem a zvolna si razil
cestu džunglí, najednou si všiml hluboké díry, ve které byla uvězněná
myš.
„Co tam děláš, že tak naříkáš?“ zeptal se jí slon.
„Čekám tu na smrt a nikdo mě nemůže zachránit. Do tak úzké a hluboké
díry se přece nikdo nedostane, aby vytáhl malou myš. A i kdyby mohl,
copak bych mu za to stála?“
Slon se podrbal chobotem na čele a odpověděl jí:
„Jenže my sloni jsme moudří a od pradávna víme, že z každé situace je
možná záchrana. Nevěříš tomu?“
Myš se jen prosebně dívala nahoru a mlčela. A tak se slon na svých
obrovských čtyřech nohou zvolna obrátil a opatrně spustil do díry svůj
ocas. Myš se zakousla do štětky chlupů na jeho konci a slon ji vytáhl
na svobodu.
„Jsi šlechetný, slone,“ děkovala mu myš. „Vzpomeň si, až jednou i tobě
bude zle, tak se ti odvděčím,“ řekla a zmizela pod suchým listím. Slon
potřásl hlavou a pokračoval v cestě.
Roky plynuly a slon stárnul. Na čele už mu zešedivěly chlupy a začínal
se mu kazit zrak. Jednou za měsíční noci šel pralesem a spadl do
obrovské jámy. Jak tak ležel v jámě se zlomenou nohou a uraženým klem,
tak si uvědomil, že tentokrát nastal jeho konec. Zvedl chobot do výše
a mocným hlasem zatroubil na celou džungli, že loučí se všemi zvířaty.
Pomalu přicházeli všichni obyvatelé pralesa k jámě a dávali mu sbohem:
ostatní sloni, tygr, opice, šakali – zkrátka všichni, kdo ho znali
nebo aspoň někdy potkali. Poslední přišla malá myš, ani ji na hraně
obrovské jámy nebylo vidět.
„Jsem tady, slone, jak jsem ti slíbila,“ pištěla vší silou svým slabým
hláskem, aby ji starý slon slyšel.
„Jen jdi domů jako ostatní“, zvedl k ní svou hlavu slon, „mně už tady
pomoci není. Jak bys mě ty, takový nepatrný tvor, mohla vůbec
zachránit? Oplatíš to někomu jinému, tak už jdi,“ řekl a zase položil
svou hlavu na zem.
„Vy sloni, říkal jsi tenkrát, jste přece moudří a od pradávna víte, že
z každé situace je možná záchrana. Od té doby jsem tomu stále věřila a
nepřestala jsem ani teď.“
„A co tedy chceš dělat?“ ptal se nevěřícně slon.
Myš neodpověděla. Zavřela oči a chvíli stála na místě, jakoby váhala.
Pak se prudce rozeběhla a skočila do jámy.
Slon se lekl. „Takhle tady zahyneš se mnou, to přece nemá smysl! Proč
jsi to udělala?“
„Kvůli tobě, slone, abys tu nebyl sám a opuštěný. Je to jediná pomoc,
kterou ti může nabídnout malá myš. Víc už opravdu nemám.“
Slon se na ni zadíval svým velikým okem, ve kterém se zračilo tiché
poděkování.
A pak se oba zahleděli vysoko nad koruny pralesních stromů, kde právě
zapadal zářivý žlutý měsíc, a sledovali, jak se celý les noří do tmy
tropické noci.
A to je celý příběh dvou bytostí, které pochopení a láska dokázaly
povznést nad život i smrt.
