Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Když jsem byl malý kluk, četl jsem v jednom dětském časopise krátkou
čínskou pohádku o císaři, malém chlapci a květině. Tenkrát tam nějak
proklouzla, dodnes nevím jak. Později v životě, vždycky když jsem
ztratil víru a prohrál, tak jsem si na tu pohádku vzpomněl a
přesvědčil se, že v ní skutečně byla velká moudrost. To už jsem ji
vyprávěl svým přátelům–tolikrát, že od té doby se z ní stal příběh, o
kterém sám nevím, co z něj vlastně původně v tom časopise bylo. Ale
tak to bylo s pohádkami vždycky a proto se na mně nezlobte, pokud to
nebude ta „pravá Čína“–raději si poslechněte, jak to tenkrát bylo:
Stalo se to prý kdysi dávno, ve staré Číně. Říkalo se jí tenkrát Říše
Nebes a vládl tam císař s tak obrovskou mocí, že nikoho nenapadlo ani
pochybovat o tom, že i samo nebe mu leží u nohou. Tak se ho všichni
báli a tolik si ho vážili. Vzdálenosti byly tehdy tak nedozírné, že na
pět denních pochodů od císařského paláce už málokterý poddaný věděl,
jak jeho císař vlastně vypadá.
V zapadlých hornatých koutech, tam se už pouze proslýchalo, že ač je
postrachem svým nepřátelům, přesto je velkorysý a spravedlivý.
Jen císař sám, ten věděl, jak se opravdu věci mají. Na svou podobu se
mohl každý den podívat do zrcadla a přesvědčit se, kdo je onen obávaný
„mocný muž“. I jeho samého vždycky překvapilo, že je pouhý drobný
stařík, kterému již zešedivěly řídké vousy a jehož záda se zvolna
začínají ohýbat pod tíhou prožitých let úspěšného panování. Pravda,
země vzkvétala, a nepřátelé, těch se skutečně nikdy nebál. Přesto však
nikomu nedal znát, jaká starost teď kalí jeho duši, když sedává za
jasné noci na verandě paláce a dívá se přes tiše šumící vrcholky
bambusového háje na zapadající měsíc: sám je už starý a nemá dědice.
Tak to bylo. Dvě císařovny měl, obě ho již opustily, a žádná mu
nezanechala syna. Dynastie skončí, tradice bude přetrhána, dobré dílo
bude ohroženo. Říše nebes, dosud hladce jdoucí jako dokonalý stroj,
bude vydána na pospas nepřátelským nájezdníkům, ctižádostivým
vojevůdcům, úplatným úředníkům a reptajícím zástupům hladových. Čínská
nebeská říše, jež nemá na světě obdoby, vzor pořádku a spolehlivosti,
ta teď vlastně závisí na smrti jediného člověka! Otřásl se při té
představě, jak je vše pomíjivé, a obrátil svůj pohled k zářící noční
obloze. Nebe… Ne, tomu přece on nikdy nevládl, nebe odjakživa vládlo
jemu, a proto býval vždycky tak silný. Vždy mu jen propůjčilo svou
moc.
Ať tedy ono i teď učiní, jak má být, jak káže právo, jak je psáno v
zákonech nedozírné hvězdné říše. Zavřel oči a čekal. Ať tedy vládne
nebe…
A v tu chvíli se v jeho mysli objevil plán, tak jasný a určitý, jakoby
tam již odjakživa byl. Až se sám divil, jak si na něj tak dlouho
nemohl vzpomenout. Byl to plán tajný, jehož smysl znal pouze on. Byl
prostý, zato však účinný. Usmál se, vstal, hluboce se uklonil směrem k
otevřenému nebi a tiše tak zůstal. Pak drobnými rychlými kroky odešel
do své ložnice. Konečně po dlouhé době opět spokojeně usnul.
Druhý den byli všichni dvořané překvapeni, s jakou rozhodností začal
ten starý muž udělovat rozkazy, a jeho nálada se brzy přenesla i na
ně. Celý palác se dal do pohybu, jakoby se probudil ze snu, a brzy to
v něm hučelo jako v úle. Poslové opouštěli bránu a jiní se ve spěchu
vraceli, obtěžkáni jakýmisi neznámými pytli. Zvědavci byli odháněni
pod přísnými tresty a brána paláce se nakonec na několik dní
neprodyšně uzavřela. Po celé zemi se začala šířit zvěst, že císař cosi
chystá. Ti opatrnější se honem vydali sklízet rýžová pole. Něco se
totiž opravdu chystalo…
Konečně se všechny brány paláce naráz otevřely a do všech stran říše
vyrazily karavany s těžkým nákladem, každá provázená jedním slavnostně
oblečeným císařským úředníkem. V každém městě a v každé vesnici
karavana zastavila a úředník začal z vyvýšeného místa předčítat silným
hlasem císařův dopis:
Vážení synové a vážené dcery Nebeské říše:
Já, císař váš, jsem vůlí nebes dospěl k rozhodnutí, které vám dnes
předkládám. Říše čínská potřebuje nového panovníka, jímž se může stát
kterýkoli syn počestné matky, schopný udržet meč a štětec. Přítomný
císařský úředník mu vydá jedno semeno, které si doma zasadí a bude je
po tři měsíce pozorně a starostlivě opatrovat. Není však semeno jako
semeno–mým nástupcem se stane pouze ten, jemuž vykvete Zlatá květina,
nejkrásnější a nejvzácnější ze všeho, co kdy přišlo na svět. Zlatá
květina v sobě skrývá tajemství, které je výzvou pro vás všechny.
Je též císařovou poslední nadějí–pokud někomu vykvete, dobrá tradice
přetrvá a Nebeská říše bude zachována vašim synům a vnukům.
Posel domluvil a dav se k němu přiblížil. Lidé vrtěli nedůvěřivě
hlavou: Takový mocný a moudrý panovník, jak mohl ponechat tak zásadní
věc pouhé náhodě? Má vůbec někdo vliv na to, zda právě jemu vykvete ta
nejkrásnější květina? Nebo snad má samo nebe určit, kdo bude císařovým
nástupcem? A kdo vlastně potom bude mít právo stanovit, která květina
je ta vítězná? Úředník se však tvářil sebejistě. Císařské slovo
platilo, ať bylo jakékoli. Pomalu a váhavě sahali tedy chlapci do
pytlů a v sevřené dlani si opatrně odnášeli každý jedno semínko, aby
si ho doma zasadili. Tak tomu bylo v celé širé zemi, od úrodných nížin
žlutých řek až po kamenitá políčka horských údolí.
A jak už tomu v pohádkách bývá, v nejzapadlejším koutku té širé země,
daleko od císařského paláce, bydlela chudá vdova, která měla jediného
syna. Jmenoval se Šan. I on si přinesl v sevřených rukou malé semínko
a ukázal ho své mamince:
„Podívej, tohle si spolu zasadíme. Vyroste mi Zlatá květina a budu
císař.
Kde máme nějaký květináč?“
„Proč bys zrovna ty měl být císař? Moc bych ti to přála, ale víš ty
vůbec, kolik je v obrovské Číně takových chlapců jako ty?“
„Zdálo se mi to. Byl jsem ve velkém paláci a sledoval jsem, co všichni
dělají. A když na okamžik zapomněli, že se starají o svou zemi, zasáhl
jsem. Byl jsem přece císař.“
Matka mlčela a přinesla starý puklý porcelánový šálek bez ouška s
obrázkem hory a dvou borovic. Dali do něj hlínu a semínko zasadili.
Šan pak semínko každý den svědomitě zaléval. Často před květináčem
sedával, díval se na povrch hlíny a čekal, kdy už z ní vyrazí první
klíček. Někdy měl pokušení trochu odkrýt prstem hlínu a podívat se,
ale vždycky se včas zarazil. Co kdyby květině ublížil, i kdyby jen
trochu, pak už by nikdy nemohla být ta nejkrásnější.
Týdny plynuly a květina stále nerostla. Ani ostatní chlapci ze
sousedství na tom prý nebyli lépe. Konečně jeden z nich prozradil, že
mu začala růst žlutá kopretina. Když to řekl, zrudl při tom a díval se
do země. Následující den jeho kamarád rozhlašoval, že mu klíčí žlutá
chryzantéma, a pak už se chlubil další, že on má slunečnici, a to že
určitě musí být ta Zlatá květina.
Šan se jen se díval na svůj prázdný květináč a plakal. Jeho květina mu
nevyrostla, zapomněla na něho, zradila ho. Jednou chtěl šálek s hlínou
rozbít, aby ho už nikdy neviděl a nemusel se s ním trápit, ale pak si
vzpomněl, že zalévat semeno bylo přece přáním císaře.
„Třeba se mu také někdy stalo,“ říkal si, „že mu nějaké semínko
nevyrostlo, to by jinak netoužil po tolika květinách. A když uvidí můj
prázdný květináč, tak pozná, že není na světě sám, a už mu nebude tak
smutno.
Být císařem není přece lehké, zaslouží si to.“
I Šanova maminka měla starost, moc mu květinu přála, a prozradila mu,
že sousedův chlapec měl původně velké kulaté semeno, a teď mu najednou
z ničeho nic roste krásná slunečnice. „Jak je to možné,“ divila se,
„slunečnice mají přece plochá špičatá semena! To mu asi taky nic
nerostlo a on si potají zasadil něco jiného. Není hloupý… Mám tu
ještě jeden šálek, nezasadíš si také něco? Třeba jen tak pro radost,
ani to císaři nemusíš ukazovat, přece nebudeš pořád koukat do
prázdného květináče.“
Šan jen mlčky zavrtěl hlavou. Pod tou hlínou se přece skrývalo semínko
jeho květiny, a tu nemohla nahradit žádná jiná, po takové době a
takovém čekání. A také to byla povinnost, přesně a správně splnit daný
úkol.
Konečně přišel slibovaný den a z bran paláce vyrazil císařský průvod.
A všude, kam přijel, zahrnovali ctižádostiví synkové císaře spoustou
květin–velkých i malých, vysokých, košatých, i docela malých
skalniček, většinou žlutých, rezavých nebo okrových. Bylo to jako ve
veliké zahradě. Císař se vždycky sklonil ke květináči, pohladil
chlapce po hlavě, a když už ten k němu nedočkavě upřel své oči,
zavrtěl smutně hlavou. „Ne,“ říkal všude císař, „to není má zlatá
květina, kterou hledám celý život. Ta kvete opravdu jinak.“
Až dorazil do poslední horské vesničky, kde bydleli Šan se svou
matkou. Císař už byl unavený a zdálo se, že pomalu ztrácí naději, že
svou květinu najde. Teď už jen zběžně přehlížel další a další žluté
květy a mával rukou. Tu si všiml Šana, který stál opodál se svým
prasklým šálkem v obou rukou a pozorně si císaře prohlížel. Tak tohle
je ten císař, říkal si, vždyť je to docela stejný člověk jako já.
„Co ty tam stojíš, pojď sem blíž, ukaž, co tam máš v tom květináči, to
bude asi nějaká zakrslá skalnička, přines to sem!“
Šan natáhl obě ruce, aby císař viděl do květináče. Císař tam nahlédl,
vtom se však již neudržel, seskočil na zem, objal Šana a nečekanou
silou ho zvedl do výše. Šálek přitom spadl na zem, rozbil se a v
rozsypané hlíně tam leželo malé semínko, tak jak ho Šan kdysi dostal.
„Synu můj, tak jsem tě konečně našel,“ volal císař přes celou vesnici.
„Ty jsi jediný, komu vykvetla Zlatá květina, jediný, kdo má právo být
novým císařem. Už jsem málem přestal doufat, že takového kdy najdu.“
„Jak to?“
„Ta semena jsem totiž nařídil všechna uvařit, a opravdu žádné z nich
nemohlo nikdy vyklíčit. Byla to zkouška. Jenže ti nepoctiví, ti je
potají vyměnili za to, co mysleli, že se nějak mé Zlaté květině
podobá. Nejvíc mi nanosili slunečnic. Ti ostatní zase neměli víru:
když jim nic nevyrostlo, buď semeno vyhodili nebo se ho neodvážili
nakonec ukázat. A tak jsi zbyl jediný, který mou úlohu splnil.“
„A co Zlatá květina, ukážeš mi někdy, jak vypadá ta opravdová?“
„Nijak, synku, ta je tady, ta ti kvete ve tvé čisté duši,“ odpověděl
Šanovi císař a znovu ho pevně objal. Pak ho i s maminkou naložil a se
slávou odvezl do paláce.
Šan potom moudře vládl po mnoho let veliké čínské říši a v jeho
císařských zahradách vykvetla ještě spousta krásných květin za to
jediné semínko, které mu tenkrát vyklíčit nesmělo. Byly to však zase
jen obyčejné květiny, žádná z nich nebyla zlatá. Protože tu opravdovou
Zlatou květinu, tu si musí každý pěstovat sám v sobě, ať už je mocný
císař nebo chudý vesničan.
