Autor, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Poutník dlouho putoval a hledal, až se ocitl v dlouhé, tmavé, vlhké a
studené chodbě. Jak tak kráčí tou chodbou, najednou se před ním objeví
dveře. Jsou zavřené. Poutník si je prohlíží: jsou masivní, dubové, s
tepanou klikou. Uvědomí si, že mu brání pokračovat dál. Co je za nimi?
Ať je tam co je tam, tady přece nezůstane. Sebere tedy odvahu a
nesměle zaklepe. Ticho. Chvíli čeká, pak zaklepe znovu. Nic. Vezme
tedy za kliku a zkouší otevřít. Nejde to. Dveře drží jako přibité. Vší
silou se tedy opře do dveří. Marné. Zkouší tedy bouchat a křičet: „Kde
jste kdo, prosím, otevřete mi!“ Bezvýsledně. Rozeběhne se tedy proti
dveřím a prudce do nich vrazí. Pocítí však pouze vlastní bolest.
Křičí, pláče a naříká, chvíli kope do dveří, chvíli visí oběma rukama
na klice, jenže dveře ne a ne povolit. Nakonec usedne na studené
dlaždice, sám a bezmocný, a tiše se modlí o pomoc. Vtom mu kdosi
položí ruku na rameno a mírným hlasem řekne:
„Příteli, ty dveře se otvírají dovnitř, směrem k tobě.“
