Upravil, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Za času, když Vznešený ještě pobýval v odloučení, povstala v něm
myšlenka:
„Tato dhamma, které jsem tak namáhavě dosáhl, je tak vzácná, tak jemná
ke spatření, tak těžká k objevení! Je to míruplný, svrchovaný cíl
všech bytostí, nedosažitelný pouhým uvažováním, a pouze pokorný a
moudrý člověk ji může sám zažít. Toto pokolení však vychází
z připoutanosti, pěstuje připoutanost, libuje si v připoutanosti. Pro
ně je nemožné prohlédnout pravdu – jak jsou věci navzájem podmíněné,
jak jedna povstává z druhé. Jak je pro ně těžké utišit mysl, opustit
jsoucnost, zanechat chtivosti, odpoutat se, vyvanout. Kdybych je začal
učit dhammě, nikdo by mě nepochopil, byla by s tím jen zbytečná námaha
a samé starosti.“ Stalo se tak, že jeho mysl dala přednost nečinnosti,
a svatá dhamma tak nebyla uznána vhodnou k učení.
Tehdy si však Brahma Sahampati, tisícinásobný otec všech světů, ve své
mysli uvědomil mysl Buddhovu, a v důsledku toho uvažoval:
„Svět bude ztracen, můj svět bude naprosto ztracen, neboť Vznešený,
došlý k cíli a plně probuzený, ten teď snad dá přednost nečinnosti
před vyučováním dhammě.“
Potom tak rychle, jako silný muž napřáhne svou paži nebo ji zase ohne,
zmizel v Brahmově světě a objevil se před Vznešeným. Upravil si
pečlivě své svrchní roucho tak, aby zakrývalo jedno rameno, a sepjal
ruce dlaněmi k sobě směrem k Vznešenému. Nato pravil:
„Pane, ať Vznešený vyučuje dhammě. Ano, jen ať Vznešený vyučuje
dhammě! Prohlašuji, že jsou zde bytosti, mající jen málo prachu na
očích – a ty by žily marně, kdyby neuslyšely dhammu. Stane se dokonce,
že některé z nich dosáhnou i jejího plného pochopení.“
Vznešený pozorně naslouchal této chvále. Ze své nezměrné lásky ke
všem bytostem pak pátral svým probuzeným pohledem v okolním světě.
V té chvíli mu připadal jako jezírko, kde kvetou modré, červené a bílé
lotosy. Některé z nich byly dosud potopené pod hladinou, další se
právě vynořovaly, zatímco ty poslední se již vztyčily nad hladinu a
rozkvetly. Stejně tak, jako zářily v čistotě, nedotčeny kalem, ze
kterého povstaly, objevil Vznešený, že ve světě žijí i bytosti, které
měly jen málo prachu na očích, a kterým byla doširoka otevřena brána
k nesmrtelnosti. V tom okamžiku si uvědomil, že nevyučovat dhammě by
neznamenalo klid, ale naopak roztrpčení.
Tehdy Brahma Sahampati usoudil: „Umožnil jsem, aby Vznešený vyučoval
dhammě.“ A poté, co mu složil poklonu, maje ho po své pravici,
v okamžení zase zmizel.
