Upravil, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Stalo se to v době, kdy Vznešený prodléval v Džétově háji, v zahradách
Anáthapindíkových. Tehdy se nalézal ctihodný Sáriputta v krajině
magadhské, ve vesnici Nálaka, kde ho zastihla těžká nemoc s velkými
bolestmi, a kde jistý novic Čunda byl tehdy jeho služebníkem.
V důsledku oné nemoci tam ctihodný Sáriputta došel konečného
vyhasnutí.
Onen novic Čunda tehdy vzal Sáriputtovu misku a jeho roucho a odebral
se do Sávatthi, do zahrad Anáthapindíkových, aby tam vyhledal
ctihodného Ánandu. Když tam dorazil, poklonil se mu a usedl po straně.
Stranou tak sedě, oslovil ctihodného Ánandu:
„Ctihodný pane, stalo se, že ctihodný Sáriputta dosáhl konečného
vyhasnutí. Zde odevzdávám jeho misku a roucho.
„Příteli Čundo, tahle zpráva je vážným důvodem zajít za Vznešeným.
Pojďme, ohlásíme se u něho a svěříme se mu s tím.“
„Ano, ctihodný pane,“ odpověděl mu novic Čunda.
Ctihodný Ánanda a onen novic Čunda se tedy odebrali za Vznešeným,
uklonili se mu a usedli po straně. Stranou tak sedě, ctihodný Ánanda
ho oslovil:
„Pane, právě teď přišel tento novic Čunda se zprávou, že ctihodný
Sáriputta dosáhl konečného vyhasnutí, a přinesl nám jeho misku a
roucho. Bylo mi přitom, jakoby celé mé tělo bylo ochromeno. Přišla na
mě závrať, nevěděl jsem, co je se mnou, když jsem to uslyšel.“
„Ale Ánando, když Sáriputta dosáhl konečného vyhasnutí, odnesl si tam
s sebou svou dobrotu? Nebo snad svou opravdovost a svou moudrost, svůj
skvělý pronikavý pohled, či dokonce svou laskavost a starostlivost?“
„Ovšem že ne, Pane, pokud dosáhl konečného vyhasnutí, Ctihodný
Sáriputta si tam nemohl odnést s s sebou vůbec nic, to jistě ne… Ale
vždyť to byl právě on, kdo mi vždycky se vším poradil, u koho jsem
vždycky našel vyslyšení, kdo mě napomínal, domlouval mi, zvedal mě
pokaždé na nohy a dával mi novou naději. Vždyť on byl tak neúnavný ve
vyučování dharmě, v pomoci svým přátelům žít svatým životem! To je, co
nám teď bude chybět, potrava z jeho dharmy, bohatství jeho dharmy,
pomoc jeho dharmy.“
„Ale Ánando, co víc bys ještě čekal? To přece není možné zakázat, aby
se nikdy nesmělo pokazit to, co je pouze zrozené, žijící, ztělesněné a
zranitelné, a co je přesto tobě tak vzácné a drahé. Představ si raději
mohutný strom z nejtvrdšího dřeva, pevně stojící, ze kterého právě
odpadne ta nejsilnější větev. Stejně tak došel Sáriputta konečného
odpoutání od tohoto společenství mnichů, které však musí i nadále stát
pevně, stejně jako onen mohutný strom z nejtvrdšího dřeva. Proto by,
Ánando, každý z vás měl zbýt jako ostrov bezpečí, jako útočiště, bez
ničeho dalšího, k čemu se utíkat. Zůstávejte s dharmou jakožto
bezpečným ostrovem, s dharmou jakožto útočištěm, bez ničeho dalšího,
k čemu se utíkat.
A kterak, Ánando, zůstává mnich oním ostrovem, oním útočištěm, aniž by
hledal něco dalšího, k čemu by se utíkal? Tak, že si poctivě, jasně a
bděle uvědomuje své tělo, své pocity, veškerou svou mysl. Jen tak
překoná smutek nad nesplněnými přáními, jen tak se mu podaří zůstávat
s dharmou jakožto bezpečným ostrovem, s dharmou jakožto útočištěm, bez
ničeho dalšího, k čemu se utíkat. Tak si počínají ti nejpokročilejší
mniši, mající touhu po učení.
