Upravil, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Kdysi dávno vládl v Bénáresu mahárádža Brahmadatta. Ten měl pokladníka
jménem Illisa, byl to nesmírný boháč. Nebyl to však šťastný člověk –
všecko na něm bylo křivé: ruce a nohy, na zádech měl hrb, šilhal a co
bylo nejhorší – byl tak lakomý, že nejenže nedal druhým, ale ani sám
nedokázal nic utratit a užít si tak aspoň zlomek svého bohatství. Bylo
to neštěstí, protože jeho předkové byli po sedm generací známi jako
nesmírně štědří lidé. Ti by neodmítli obdarovat nikoho, kdo k nim
zavítal. Illisa, ten však dal ve svém domě zbourat i kuchyni, kde se
odnepaměti vařilo pro chudé, a sám s holí v ruce odháněl hladové.
Proto ho od té doby nazývali Lakomec Illisa. Dodávali k tomu, že jeho
dům je jako lotosové jezírko, obydlené démony – nikdo z něj neuhasí
žízeň.
Jednou se Illisa vracel z královského paláce a na chodníku uviděl
sedět tuláka, jak si s velkou chutí přihýbá z džbánku laciné kořalky,
zajídá to páchnoucí sušenou rybou, spokojeně se usmívá se a vesele
mlaská na celou ulici. Jak ho Illisa nechtěně sledoval, zmocnila se ho
obrovská touha být aspoň jednou také tak spokojený. Za nic na světě
nemohl od tuláka odtrhnout oči a závistivě sledoval každý jeho doušek,
každičké jeho sousto.
Tu ho napadlo, proč by si vlastně i on nemohl jednou koupit docela
malý džbánek obyčejné kořalky. Vtom se okamžitě zarazil – ostatní by
si toho určitě všimli a jistě by pak po něm chtěli, aby jim dal také
napít – a co by jich všech bylo – a kolik peněz by ho to pak všechno
stálo… Ujišťoval se proto, že lepší je přece jen zůstat šetrný,
kolik mu tím pak ubude starostí, a lákavé požitky nedovolit ani sám
sobě – a to důsledně, ani ten nejmenší. Násilím pak přemohl svou touhu
a zachmuřeně odcházel domů.
Jenže čas pracoval proti němu. Potlačovaná touha v něm ve dne v noci
hlodala a tak byl nejen křivý, ale postupně začal být i nemocný. Tvář
mu zežloutla jako stará bavlna a pod kůží mu prosvítaly žíly.
Jednou ležel s tváří zabořenou do polštáře, jeho žena mu přitom
masírovala pokroucená záda, a on přitom zase potají snil o příjemných
věcech na světě.
„Můj drahý, copak ti schází?“ ptala se ho.
„Ale nic…“
„Nehněvá se na tebe král?“
„Kdepak, ten mě neustále chválí, jak skvěle se starám o jeho
pokladnu.“
„Tak tě zlobí děti, nebo snad služebnictvo?“
„V našem domě je přece dokonalý pořádek.“
„Nebo snad po něčem v skrytu toužíš?“
Illisa rozpačitě mlčel a styděl se cokoli přiznat.
„Tak mi řekni, co by se ti líbilo,“ vyzvídala žena.
„Přece jen,“ začal zvolna, „by se možná jedna věc našla.“
„A copak by to bylo, můj drahý?“
„Trošičku kořalky…, “ zašeptal provinile.
„A proč jsi mi to neřekl dřív?“ vykřikla s úlevou. „Jakoupak trošičku,
mohu navařit kořalku pro celé město.“
„Ne!“ vykřikl, „to právě ne! Jen ať se o svoje pití pěkně starají
sami.“
„Tak aspoň pro všechny z naší ulice.“
„Copak to potřebují? Vždyť bydlíme v nejbohatší ulici.“
„Tak aspoň pro náš dům.“
„To by si na to zvykli a chtěli by to příště.“
„Tak aspoň pro nás dva, aspoň to. Vždyť je tak pěkné mít něco
společně,“ povzdechla si žena.
„Copak tobě by chutnala kořalka?“
„To ne, tak ji uvařím aspoň pro tebe samotného.“
„Ani to přece nejde. V našem domě se kořalka vařit nesmí. Někdo by to
vyzradil. Ale už jsem se rozhodl. Pošlu si pro ni služebníka do
hostince, ale musí tam jít potají.“
Dal tedy služebníkovi drobný peníz a nařídil mu schovat džbánek s
kořalkou cestou zpátky do houští za řekou. Když se služebník vrátil,
Illisa se vkradl do houští, nalil si z džbánku a dal se do pití.
Tam ho spatřil Sakka, král všech bohů, jak sedí schovaný a tajně sám
upíjí kořalku, aby z ní nikomu nemusel dát. Lakomec Illisa netušil, že
dnešní Sakka byl předtím jeho otec, který se za mnohé zásluhy stal v
příštím životě králem bohů. Právě proto nyní Sakku pojala nesmírná
lítost nad tím, jak uboze jeho syn dopadá, a rozhodl se, že to
napraví.
Vzal tedy na sebe Illisovu podobu a jako kulhavý a šilhavý hrbáč se
objevil v Bénáresu. Zamířil k bráně královského paláce a žádal o
přijetí u krále.
„Nechť vstoupí,“ nařídil král.
Sakka předstoupil před krále a vzdal mu čest.
„Můj ctihodný pokladníku, co tě sem přivádí v tak neobvyklou hodinu?“
tázal se ho v přesvědčení, že je to Illisa.
„Přišel jsem, velký králi, abych odevzdal všechno své jmění do tvé
královské pokladnice.“
„Toho mi není třeba, můj ctihodný pokladníku. Jsem dosti bohatý.
Nepotřebuji tvoje jmění.“
„Pokud si ho tedy nepřeješ, velký králi, dovol mi, abych ho rozdal.“
„Jak ti je libo, pokladníku.“
„Tedy se tak stane,“ řekl slavnostně Sakka, uklonil se na rozloučenou
a odebral se do Illisova domu. Tam nechal shromáždit všechno
služebnictvo, které ho rovněž pokládalo za pravého Illlisu, a nařídil
jim:
„Kdokoli by sem přišel a předstíral, že jsem to já – i kdyby se mi
dokonale podobal – toho řádně vypráskáte a vyhodíte z domu.“
Pak vystoupil po schodech nahoru, usedl na brokátovou pohovku a poslal
pro Illisovu ženu. Když vstoupila, oslovil ji s milým úsměvem:
„Má drahá, napadlo mě, že bychom mohli být štědřejší.“ Když to žena
uslyšela a spolu s ní i děti a služebnictvo, řekli si:
„To snad není možné, co ta kořalka s ním udělala!“
„Pošlete tedy pro městského vyvolávače,“ pokračoval Sakka, „neboť
hodlám oznámit všem občanům královského města, že kdo potřebuje zlato,
stříbro, diamanty, perly či jiné cennosti, tomu je přenechává
pokladník Illisa ve svém domě.“
Jak to vyvolávač oznámil, z celého města se seběhli lidé s košíky a
pytli. Sakka přikázal sluhům, aby otevřeli domácí pokladnice a oznámil
lidem:
„To jsou mé dary pro vás! Berte si, co se vám zachce! Ať vám to
přinese štěstí!“
Jeden vesničan si dokonce zapřáhl dva Illisovy osly do jeho
nejkrásnějšího vozu, naplnil ho cennostmi a odjížděl z města. Vesele
si prozpěvoval, až přejel okolo křoví, kde seděl Illisa u svého
džbánku.
„Ať jsi živ až do sta let, můj dobrý pane Illiso,“ zdravil ho
vesničan. „Tohle všechno, co jsi mi tak štědře dal, mi postačí na celý
život.“
Illisa se vydral z houští a ke svému zděšení poznal svůj vůz:
„Stůj! To jsou přece moji osli!“
„Ale kdepak, ty už asi nebudeš ten pravý Illisa, ten přece říkal, že
má ještě dvojníka.“
Když se Illisa začal vztekat a násilím se domáhat svého vozu, vesničan
ho odkopl na zem a odjížděl.
Ani doma nedopadl Illisa lépe. S bitím a posměchem ho jako nepravého
dvojníka vyhnali ven.
„Teď už mi může pomoci jenom král,“ spoléhal se ještě Illisa a
dobelhal se ke králi.
„Velký králi, co zlého jsem ti udělal, že jsi jim vydal můj majetek?“
„Nic, naopak ty sám jsi mi přece svůj majetek nabídl! A když jsem ho
odmítl, rozhodl ses ho rozdat.“
„Pane, to bych přece nikdy neudělal! Nech prosím poslat pro toho
druhého, který teď rozdává z mého v mém domě a rozsuď, který z nás je
ten pravý Illisa!“
Král tedy poslal své stráže, a ti předvedli Sakku. Jenže nikdo
nedokázal rozpoznat, kdo z těch dvou je ten pravý Illisa – ani král,
ani Illisova žena, dokonce ani holič, který jediný znal skryté
mateřské znaménko pod Illisovými vlasy. Když před králem oholil oběma
hlavy, objevilo se to samé znaménko na obou. Tak věrnou podobu dokázal
na sebe Sakka vzít.
Illisa konečně pochopil, že mu již nezbývá žádná naděje, a že nejen
pár penízků na kořalku, ale i celý jeho majetek je nenávratně ztracen.
To o zasáhlo natolik, že se bezvládně zhroutil na zem.
Tehdy na sebe přijal Sakka opět svou božskou podobu a vznesl se před
ně do výše:
„Nejsem žádný Illisa, ale král bohů Sakka.“ Obrátil se k Illisovi,
kterého mezitím vzkřísili poléváním vodou a který teď před ním
prosebně klečel na kolenou, a pokračoval:
„Illiso, to bylo původně moje bohatství, dokud jsem byl tvým otcem.
Tehdy jsem býval velkorysý a štědrý, a to mě po smrti povzneslo až do
království bohů. Ty jsi však z toho bohatství svou nepřejícností
udělal pouhé lotosové jezírko démonů, ze kterého nikdo neutiší svou
žízeň. Dávám ti však ještě příležitost. Když znovu vybuduješ útulky
pro chudé a budeš všem po zbytek života z celého srdce štědře
rozdávat, můžeš se stále ještě narodit mezi bohy.“
Říká se, že Illisa to dokázal a byl pak všem příkladem. Také se
traduje, že tehdejší král bohů Sakka, to byl pak ve svém dalším životě
Móggallana, Buddhův žák, známý pro své zázračné schopnosti, Ánanda že
byl tenkrát tím králem a Buddha sám že si tehdy pro změnu zahrál jen
tu drobnou roli královského holiče.
