Upravil, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Za dávných časů, kdy v Bénáresu panoval mahárádža Brahmadatta, narodil
se budoucí Buddha v Himalájích jako opičák. Když vyrostl, byl
neobyčejně mrštný a silný, a stal se králem osmdesáti tisíc opic.
Vládl velkou moudrostí a porozuměním, a byl proto ode všech milován a
ctěn.
Na horním toku řeky Gangy tehdy rostl vzácný strom, jaký nikdo předtím
nespatřil, s nesmírně chutným ovocem. Bylo mírně sladké a šťavnaté,
mělo jemně narůžovělou barvu, měkkou dužinu a ušlechtilou vůni. Jedna
větev toho obrovského stromu se rozprostírala nad břehem, zatímco
druhá sahala až daleko nad řeku. Opice měly ten strom ve zvláštní
oblibě a rády tam sedávaly, ale opičí král je varoval, že jim tu hrozí
nebezpečí, pokud se o tom stromu někdo dozví a zatouží po jeho ovoci.
Přikázal proto vždycky včas očesat všechny zralé plody, aby se žádný
nedostal dolů po řece k lidem.
Přesto však jednou se stalo, že jeden plod uzrál až těsně nad vodou,
kde byl ukrytý mezi listím, a voda ho vzala dolů po proudu. Tou dobou
se zrovna v řece koupal maháráža se svými společnicemi. Při té
příležitosti bylo zvykem napnout v řece ochranné sítě, jednu nahoře
proti proudu a jednu dole po proudu. Tam se také zachytilo to vzácné
ovoce a jeho jemná vůně se rozšířila po celém okolí. Každého okamžitě
zaujala, protože jistě nepocházela ani od voňavek maharádžových
společnic, ani od rozvěšených girland ozdobných květin, ani z opojných
nápojů. Všechny společnice zavřely oči a slastně tu vůni vdechovaly.
Rovněž mahárádža jí byl uchvácen. Společně proto začali pátrat, odkud
ta záhadná vůně pochází. Brzy pak objevili to neznámé ovoce a král
přikázal zavolat rádce a zahradníky, aby ho prohlédli a zjistili, zda
není jedovaté. Nakonec ho ochutnal sám a vykřikl překvapením:
„To je neuvěřitelné, nic na světě se mu nevyrovná!“
Poté poručil svázat mnoho vorů a nařídil svým mužům, aby se plavili
vzhůru po řece a neznámý strom objevili. Když ho nalezli a poslali o
tom maharádžovi zprávu, vypravil se na to místo po břehu a utábořil se
tam. Konečně se těch zázračných plodů může najíst do sytosti! Na noc
dal postavit stráže a rozdělat ohně.
Uprostřed noci, když už všichni spali a řeka jen tiše šuměla,
mahárádža se vzbudil a naslouchal zvláštnímu hluku ve větvích stromu.
Byly to opice, které také přišly jíst vzácné ovoce. Mahárádža je
zahlédl ve světle měsíce, vzbudil své lučištníky a přikázal jim:
„Ostrými šípy a vrženými sítěmi ulovíte všechny ty drzé opice. Zítra
budeme obědvat nejen plody, ale i opičí maso, to obojí nám spadne do
klína z toho samého stromu.“
Opice se to dozvěděly a běžely ke svému králi:
„Pane, dole stojí lučištníci, připraveni na rozkaz k výstřelu. Co máme
dělat?“
„Buďte zticha a zatím čekejte, zachráníme se všichni,“ slíbil jim.
Pak přeběhl na samý konec větve nad vodou, mocným skokem se odrazil a
skočil na druhý břeh. Tam našel dlouhou liánu, přivázal ji na strom,
který tam rostl u vody, druhý konec si přivázal na ocas a skočil zase
zpátky. Liána však byla kratší, a tak se jen stačil zachytit rukama za
větev a zůstal tak viset natažený nad vodou.
„Rychle!“ volal na opice. „Přeběhněte po mých zádech a dál po té liáně
do bezpečí.“
Opice se ještě stačily jejich králi uklonit s omluvou, že šlapou po
jeho královské těle, a rychle mizely na druhém břehu. Poslední přišel
na řadu jeho odpůrce, který si už dávno přál opičího krále svrhnout.
Když viděl, že se opičí král nemůže bránit, úmyslně vylezl na vysokou
větev a z výšky skočil na jeho natažené tělo. Opičí král jeho skok
statečně vydržel a nechal ho přeběhnou do bezpečí, ale těžce ho to
poranilo a bezmocně zůstal viset na větvi.
Král to zpozoroval a nařídil pro opičího krále poslat vor:
„Nemohu přece nechat trpět takovou skvělou bytost, která zachrání
ostatní za cenu svého vlastního života.“
Když opičího krále přivezli na břeh a omyli ho, maháradža ho pomazal
nejvzácnějším olejem. Pak ho položil na své vlastní lůžko, vystlané
jemnou kožešinou, a zahalil ho žlutým rouchem. Poté, co mu dal napít
sladkou šťávu, usedl maháradža na zem, aby seděl níže než vzácný host,
a oslovil opičího krále:
„Vznešený opičí králi, jak jsi to dokázal? Z čeho jsi přitom čerpal
sílu?“
„Velký králi, byli to přece moji poddaní, a mou povinností je udělat
všechno pro jejich šťastný život. I ty jsi v tomto životě mahárádžou a
máš také své poddané, a tak to jistě pochopíš. Musí ti být dražší než
tvůj život. Jenom jedné věci stále ještě lituji.“
„Které? Vždyť už jsi vykonal všechno, co bylo v tvých silách.“
„Jistě, velký králi, ale právě toho lituji – že jsem směl vykonat
pouze to, co bylo v mých silách a převést na druhý břeh jenom ty,
kteří mi nad sebou svěřili královskou moc, a už nikoho dalšího. To je
právě ta věc, které stále lituji, velký králi.“
Druhý den opičí král svému zranění podlehl a mahárádža mu přikázal
vystrojit pohřeb se všemi královskými poctami. Jako doprovod poslal na
hřbitov i všechny své ženy s rozpuštěnými vlasy a s planoucími
pochodněmi v rukou. Ministrům nařídil dovézt sto nákladů dřeva na
pohřební hranici. Po obřadu donesli ministři maharádžovi lebku opičího
krále, ten ji dal pozlatit a nosit v čele průvodu. Pak ji dal vystavit
na bráně královského paláce a prokazoval jí úctu květinami a kadidlem.
Po sedm dní bylo přitom celé město slavnostně vyzdobené.
Mahárádža pak vládl spravedlivě a dočkal se zrození ve šťastné říši.
Kromě toho, že Buddha byl tím opičím králem, se ještě dál traduje, že
Ánanda byl tehdy oním mahárádžou a Dévadatta, Buddhův celoživotní
nepřítel, ten že byl tou poslední zachráněnou opicí.
