Upravil, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Tak slyšel jsem při jedné příležitosti, kdy Vznešený prodléval mezi
Sákji v Kapilavttahu ve Fíkovém (banjánovém) háji (Nigródháráma).
Tehdy se Vznešený právě zotavil z těžké nemoci a bylo mu konečně zase
lépe. Tu k němu přišel Máhánáma, z kmene Sákjů, pozdravil ho uctivě a
usedl stranou. Po straně sedě, otázal se Vznešeného: „Již déle, Pane,
vím o učení Vznešeného, že poznání přichází tomu, kdo je hluboce
utišen, a ne tomu, kdo to nedokáže. Jak je to však ve skutečnosti, je
tu nejdřív hluboké utišení a pak přijde moudrost, nebo tu musí být
nejdřív moudrost a pak se podaří utišení?
Při těch slovech přišlo na mysl ctihodnému Ánandovi: „Vznešený se
právě zotavil z těžké nemoci, a teď přichází Máhánáma z kmene Sákjů
s takovou hlubokou otázkou! Co kdybych vzal onoho Máhánámu z kmene
Sákjů, odvedl ho stranou, a tam mu nauku sám vyložil?“
I položil ctihodný Ánanda Máhánámovi ruku na rameno, odvedl ho
stranou, a tam mu řekl:
„Máhánámo, Vznešený učil za prvé o kázni člověka na cestě a o kázni
člověka, který cestu prošel. Za druhé učil o utišení člověka člověka
na cestě a o utišení člověka, který cestu prošel. A konečně za třetí
učil o moudrosti člověka na cestě a o moudrosti člověka, který cestu
prošel.
Co je tedy za prvé, Máhánámo, kázeň člověka na cestě? Takový mnich
žije skromně v souladu s řádovými pravidly, je příkladem ve svém
vystupování a jednání s druhými, a dává si přitom velký pozor, aby
neudělal ani sebemenší chybičku. To se nazývá kázní člověka na cestě.
Co je pak za druhé, Máhánámo, utišení člověka na cestě? Takový mnich
se vzdá světských potěšení, vzdá se marného uvažování, vstoupí do
prvého vnoru a prodlévá v něm: je to vytržení a štěstí pocházející
z odpoutání a usměrnění mysli. S myslí takto odpoutanou a usměrněnou,
vstupuje pak do druhého vnoru a prodlévá v něm: je to vytržení a
štěstí pocházející z vnitřního sjednocení a pocitu jistoty a bezpečí.
Poté, co pocit štěstí pomine, zůstává již jen vnitřně vyrovnaný,
bdělý, pozorný, a vnímavý. Vstupuje tak do třetího vnoru, o kterém
Vznešený praví: Vyrovnaný a bdělý, těší ho tak zůstávat. Konečně
přestane činit jakéhokoli rozdílu mezi příjemným a nepříjemným, stejně
tak, zda zažívá předchozí utišení či nikoli, a vstupuje tak do
čtvrtého vnoru: čisté vyrovnanosti a přítomnosti, bez vyhledávání
příjemného a odmítání nepříjemného. To všechno, Máhánámo, patří
k utišení člověka na cestě.
A co je konečně za třetí moudrostí člověka na cestě? Takový mnich
poznává a moudře rozlišuje, jak to opravdu v jeho životě je: toto je
utrpení, tak vzniká, tak přestane, a toto je cesta, která to umožňuje.
To se nazývá moudrostí člověka na cestě.
Kromě člověka na cestě je tu však ještě ten, kdo celou cestou prošel –
ten již došel dokonalosti v odříkání, došel dokonalosti v soustředění
a došel i dokonalosti v moudrém rozlišování. Ten již nemá žádné
vnitřní překážky, tomu se plně otevřela bdělost a moudrost, ten vše
poznává a prožívá v přítomném okamžiku.
Tak tedy, Máhánámo, učil Vznešený o kázni toho, kdo je na cestě a kdo
cestou prošel, o utišení toho, kdo je na cestě a kdo cestou prošel, a
o moudrosti toho, kdo je na cestě a kdo cestou prošel.
