Upravil, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Tak slyšel jsem: Za onoho času zůstával Vznešený poblíže Sávatthi
v Džétově háji, v Anáthapindikově klášteře. Tehdy přišel bráhman
Džánussóni a vyměnil si se Vznešeným zdvořilé pozdravy. Usedl stranou
a otázal se Vznešeného:
„Mistře Gótamo, mnoho synů z dobrých rodin opustilo svůj domov a
vydalo se do bezdomoví ve víře, že mistr Gótama bude jejich učitelem,
jejich nadějí, jejich vzorem. Je to všechno pravda?
„Ano, bráhmane, tak tomu skutečně je. Jsem pro ně jejich učitelem,
jejich nadějí, jejich vzorem. Přicházejí ke mně a snaží se být také
takoví.“
„Ale Mistře Gótamo, copak to vůbec mohou vydržet? Copak je možné,
spokojit se navždy se samotou a opuštěností, chodit jen po stezkách
v džungli a vyhledávat si místo k posezení či ke spánku v těch
nejzapadlejších místech? Vždyť člověk slabší povahy z toho může přijít
i o rozum!“
„Jistě bráhmane, není nikterak snadné žít o samotě, není nikterak
snadné žít v odloučenosti. Ještě před mým probuzením jsem si povšiml,
že mnozí bráhmani a jógini zažívali při delším pobytu v džungli veliký
strach a nepřekonatelnou úzkost. Jenže co k tomu bylo důvodem? Neměli
čistou mysl, ať už se jednalo o tělo, řeč, myšlenky či způsob života:
Byli chtiví po neustálém potěšení, zlomyslní a nenávistní, líní a
pohodlní, pochybovační a nenechaví, zvyklí mít se za lepší a odsuzovat
druhé. Následkem toho pak zažívali strach a úzkost a samota jim
připadala nesnesitelná.
Jenže takový jsem nebyl, a tak jsem mohl nerušeně pobývat v houštinách
a nejzapadlejších koutech džungle, aniž bych pocítil jakýkoli strach
či úzkost. Proč tomu tak bylo? Na rozdíl od nich jsem měl mysl čistou,
a tak jsem tam nalézal spíš utišení a uspokojení.
Divil jsem se, zda jsem ještě vůbec schopný zažívat strach a úzkost, a
tak mě napadlo: Co kdybych si zvolil nějakou temnou, bezměsíčnou noc?
Nebo naopak noc, kdy svítí úplněk? A tu bych pak strávil na nějakém
vskutku strašném místě, třeba v opuštěné lesní svatyni – možná, že
tehdy by se strach a hrůza plně vynořily?
A tak jsem si jednu takovou noc vybral a strávil ji v temné džungli.
Naslouchal jsem přitom, jak se jelen prodírá houštím, jak páv
přehrabuje větvičky, jak vítr šustí suchý listem. Říkal jsem si: Tohle
že je, čemu se říká strach? Tu mě napadlo: Proč bych se ale měl bát
svého vlastního strachu? Nešlo by s ním skoncovat jednoduše tak, že
zůstanu, jak jsem, a nebudu s ním dělat vůbec nic?
A tak když jsem kráčel a přišly na mě strach či úzkost, tak jsem se
ani nezastavil ani neusedl, dokud samy nezmizely. Podobně když jsem
stál a přišly na mě strach či úzkost, tak jsem ani neusedl ani
neulehl, dokud samy nezmizely. Stejně tak když jsem seděl a přišly na
mě strach či úzkost, tak jsem ani neulehl, ani se nepostavil a nedal
do chůze, dokud samy nezmizely. Konečně když jsem ležel a přišly na mě
strach či úzkost, tak jsem se ani neposadil, ani se nepostavil, ani
nedal do chůze, dokud samy nezmizely.
Bráhmane, tobě možná připadá, že asketa Gótama není dodnes prostý
chtivosti, prostý nenávisti, prostý zaslepenosti, a právě to že je
důvodem, proč doposud chodí po stezkách džunglí a vyhledává si místo
k posezení či ke spánku v těch nejzapadlejších místech. To by však byl
mylný názor! Bráhmane, mám k tomu totiž dva zásadní důvody: Jednak je
mi v džungli prostě dobře, a jednak rád ukážu cestu všem, kteří
přijdou po mně.“
„Mistře Gótamo, kdo tolik cítí s budoucími generacemi, ten musí být
zajisté plně probuzený! Nyní Mistra Gótamu plně chápu. Je to jakoby
postavil překocené, jakoby odkryl zakryté. Je to jakoby ukázal cestu
tomu, kdo zabloudil. Je to jakoby zapálil lampu v temnotě, aby druhý
uviděl. Právě tak mně Mistr Gótama z různých stran odhalil své učení.
Přijímám útočiště u Mistra Gótamy, u jeho učení a společenství mnichů.
Nechť mě má v paměti jako laického následovníka, který u něho přijal
útočiště ode dneška na celý život.“
