Upravil, Petr Pavlík originál z lampa.cz
V jednom rybníčku v širé nížině pod Himalájemi žila kdysi želva. Ta se
tam seznámila se dvěma labutěmi, které tam přilétly za potravou.
Postupně si získala jejich důvěru, protože labutě dokázaly ocenit, že
je vytrvalá a jak se dovede hluboko potápět, a časem se spřátelily.
Přiblížil se však den, kdy labutě měly odletět, a tak se rozhodly, že
na svou přítelkyni želvu nezapomenou:
„Milá želvo, musíme ti něco prozradit: My totiž pocházíme z
nejkrásnějšího místa na světě, ze zlaté jeskyně vysoko v Himalájích,
odkud je rozhled na celý širý svět. Nechtěla bys tam také s námi?“
„Ale jak já se tam dostanu? Vždyť umím jenom plavat v rybníčku a po
suchu lezu jen pomaloučku, a co teprve do kopce – tam k vám do těch
dalekých hor přece nemohu dorazit ani za celý život!“
„To vůbec nevadí – víš, vymyslely jsme pro tebe plán, ale ten plán je
pouze pro toho, kdo vydrží mlčet. Jenže opravdu mlčet, to je vážná
věc.“
„Ovšem, na mě se vždycky můžete spolehnout, já si všechno nechám jen
pro sebe,“ ujišťovala je želva.
Labutě pak přinesly proutek a ukázaly želvě, jak se do něj má
zakousnout a pak už jen držet. Pak vzala každá z nich do zobáku jeden
konec proutku, obě zamávaly silnými křídly a vznesly se do výše i se
želvou, která se kymácela zakousnutá uprostřed a mávala ve vzduchu
všemi čtyřmi nožičkami a krátkým ocáskem.
Když zrovna přelétaly řeku Gangu a mířily ke královskému paláci v
Bénáresu, zahlédly je místní děti, utíkaly za nimi, ukazovaly si
prstem vzhůru na oblohu a radostně pokřikovaly:
„Žéélva si líítá, má čtyři kříídla…“
Želva to uslyšela, opovržlivě na ně pohlédla z výše dolů a rozkřikla
se na ně:
„Komu se to posmíváte, vy špindírové nevychovaní, mně tady právě nesou
mé skvělé okřídlené přítelkyně, já totiž nejsem jen tak nějaká želva,
já jsem teď cestující, a to k nejkrásnějšímu místu na světě!“
To už byly labutě zrovna nad královskou zahradou, jenomže jak želva
začala křičet, zapomněla přitom, že je zakousnutá do proutku, pustila
se, spadla na zem a roztříštila se na kousky.
V zahradě královského paláce se tou dobou zrovna procházel mahárádža
Brahmadatta se svým rádcem. Ten mu právě vysvětloval, co je to tiché
soustředění, a proč je přitom dobré mlčet, a to nejen ústy, ale i
celou myslí. Přitom zrovna hledal nějaký pádný příklad, kterým by to
králi osvětlil.
Když se král divil, co se právě stalo se želvou, rádce ukázal prstem
do výšky na smutně odlétající labutě, pak na zem na zbytky nešťastné
želvy, a dodal k tomu:
„Vidíš, velký králi, tady máš zrovna příklad: místo aby mlčela a
spolehla se, že ji k cíli donesou labutí křídla, vadilo jí, co vidí
cestou, a to se jí stalo osudným.“
Traduje se, že ten rádce byl budoucí Buddha.
Od těch dob se stala želva visící na proutku příkladem, který se
ukazoval nejen velkým králům, ale hlavně upovídaným dětem.
