Sestavil, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Když mistr založil nový klášter, peněz mnoho nebylo a tak měli na
oltáři starý hnědý ubrus. Jednou se sice mistr zmínil, že modrá barva
ma uklidňující vliv na mysl, a že by nový ubrus na oltář mohl být
modrý, ale protože byli všichni chudí, ubrus zůstal, jak byl.
Uplynula řada let, než se stalo, že jeden nový žák pročítal staré
zápisky a tuto poznámku objevil. Zaradoval se a koupil nádherný modrý
hedvábný ubrus, na který nechal vyšít jméno starého mistra,
zakladatele školy. Ubrus předal správci, ten mu poděkoval a ubrus
obřadně uložil. Na oltáři dále zůstal stařičký hnědý ubrus, jakoby se
nic nestalo.
Žák se tvářil, jakoby se ho to nedotklo. Po několika týdnech však
přesto zašel za novým mistrem a stěžoval si:
„Všecko mi padá z rukou, nemohu se na nic soustředit, a když se
pokouším meditovat, pořád si říkám – to přece nevadí, vzdyť je to
maličkost, co je jeden ubrus…“
Mistr se vydal za správcem a přimlouval se:
„Co se dá dělat, tomuhle žákovi vyrostla maličkost v tak velkou věc,
že je to pro něj všecko, tak mu vyhov a dej mu tam ten jeho nový
ubrus.“
„Ale to je přece proti veškeré naší tradici,“ namítal správce,
„odjakživa jsme přece měli hnědý ubrus! Mistr zakladatel se možná
zmínil o modrém, to připouštím, ale jen jednou, zato my jsme po celé
trvání naší školy měli hnědý. Když změníme tohle, příště si další žák
vzpomene něco jiného, a nakonec nám z celé tradice nic nezbude.“
Mistr se usmál a odpověděl:
„Přece jsme tu už oba nějaký rok a oba ještě pamatujeme, jak mistr
zakladatel pohlížel na rituály – trochu to pomáhá uklidnit mysl, ale
spoléhat se na to nedá. Tak buď prosím tě tak hodný a dej tam ten
modrý ubrus, když to někomu udělá radost.“
A tak se překrásný vyšívaný modrý ubrus přece jen dostal na oltář a
každý ho obdivoval. Po několika dalších týdnech vsak žák opět požádal
o rozhovor s mistrem, a ten se divil:
„Ale copak? Máš přece, co jsi žádal.“
„To snad ano,“ odpověděl nešťastný žák, „když se ale teď pokouším
meditovat, hlavou mi táhnou myšlenky: všechno už je v pořádku, všechno
je, jak má být, není o co se starat…“
„Vida“, poznamenal mistr, „to je dobře, že o tom víš. To znamená, že
tam zase můžeme pěkně dát nazpátek starý ubrus, dokud nedoslouží a
dokud nepřijde řada na nový.“
