Sestavil, Petr Pavlík originál z lampa.cz
Hui-neng porvé pochopil, když ještě jako malý chlapec zaslechl několik
slov z Diamantové sutry. Vydal se do kláštera ve Wang-mei, kde tehdy
sídlil pátý zenový patriarcha Hung-jan. Ten sice okamžitě poznal
hloubku jeho pochopení, ale obával se, že způsoby nevzdělného
venkovana by mohly popudit společnost učených mnichů. Proto rozhodl,
že Hui-neng bude pracovat jako pomocník v kuchyni.
Roky plynuly a jednou starý patriarcha Hung-jan rozhlásil, že hledá
nástupce, kterému by mohl předat plášť a žebráckou misku, pocházející
údajně od samého Buddhy. Této cti se mělo dostat tomu, kdo napíše
nejlepší báseň o Zenu.
Všichni očekávali, že to bude nejlepší žák Šen-siu, a tak se ani
nepokoušeli soutěžit. Šen-siu byl však na pochybách o svém pochopení,
a proto svou báseň napsal v noci na podlahu chodby, kudy chodil
patriarcha:
Tělo je stromem poznání
a mysl jako jasné zrcadlo.
Je třeba je udržovat čisté
a nedovolit, aby na ně sedal prach.
Následujícího rána si patriarcha báseň přečetl a nařídil u ní zapálit
kadidlo. Prohlásil, že kdo uskuteční její obsah, pozná svou pravou
podstatu. Když však za ním Šen-siu přišel a prokázal se jako její
autor, patriarcha ho ujistil, že jeho pochopení má k dokonalosti ještě
daleko.
Příští den se však vedle básně objevila další:
Nikdy nebyl strom poznání
ani žádné jasné zrcadlo.
Široko daleko nikde nic –
Tak jaký kde sedá prach?
Patriarcha si uvědomil, že tohle mohl napsat jedině Hui-neng. Rozmazal
botou báseň, aby žáci nežárlili, a vyhledal Hui-nenga tajně v noci v
jeho světnici. Tam mu předal misku a plášť a poradil mu, aby se na čas
uchýlil do hor, než horké hlavy žáků ochladnou a než uzraje doba k
tomu, aby mohl začít sám veřejně učit.
