Z díla AŠTÁVAKRAGÍTA
Peložil z německého překladu H. Zimmera
(Anbentung Mir, Mnichov 1929, nakl. R. Oldenbourg)
Jiří Navrátil
Podle sanskrtského originálu zrevidoval
Boris Merhaut
(AVATAR, Praha 1994)
Aštávakra pravil:
1. Nuže: kdo moudře poznal Sebe a hravě se oddává zdánlivé hře smyslových radostí, copak má ještě společného s lidmi zapletenými v blud, kteří jsou hnáni věčným proudem životů?
2. Rajské místo, po němž touží ubožáci, jako Šakra, král bohů, a všechna ostatní božstva – ó, když jógin na ně vstoupí, nezaplavuje ho příliv radosti.
3. Kdo je takto moudrý, zůstává v nitru nedotčen jak dobrým, tak i zlým, neboť čistý azur nesplývá s kouřem, i když se tak oku zdá.
4. Jsa velké duše, poznal: ,,Celý tento svět, to jsem já sám“ – kdo by mu tedy mohl bránit, aby se pohyboval, jak je mu libo?
5. Neboť mezi všemi tvory: bohy a lidmi, zvířaty a rostlinami – od nejvyššího boha Brahmy až po stéblo trávy – je jedině moudrý schopen povznést se nad náklonnost a odpor.
6. Kdo poznává, že jeho vlastní podstata je bez čehokoli druhého a že je pánem všeho světa, činí, co mu přijde právě na mysl: vždyť mu odnikud nehrozí nebezpečí.
