Z díla AŠTÁVAKRAGÍTA
Peložil z německého překladu H. Zimmera
(Anbentung Mir, Mnichov 1929, nakl. R. Oldenbourg)
Jiří Navrátil
Podle sanskrtského originálu zrevidoval
Boris Merhaut
(AVATAR, Praha 1994)
Aštávakra pravil:
1. „To, co bylo vykonáno, a to, co ne“ a všechny ostatní dvojice protikladů – kdypak a pro koho ustanou? Uvažuje tak a přesycen vším, zcela se vzdej všeho, jsa povznesen i nad náboženské povinnosti.
2. Jenom nemnoha šťastlivcům, můj milý, vyhasla při pohledu na shon světa vůle k životu a žádost po požitku a touha po vědění.
3. Nestálé je všechno toto zde, porušené trojnásobnou strastí, nicotné, zavržitelné – kdo takto rozhoduje, dochází klidu.
4. Je nějaká doba nebo nějaké stáří, kdy dvojice protikladů pozbývají pro člověka účinnosti? Ten však, kdo jich nedbá a bere věci, jak přicházejí, může dosáhnout dokonalosti.
5. Jak mnoho je toho, čemu učí velcí mudrci, světci a jóginové! Kdo se na to vše dívá, pln přesycenosti, musí dojít klidu.
6. Vždyť pravým učitelem je jen ten, kdo dává jasně poznat povahu duchovnosti. Omrzelost světem a vnitřní rovnováha – takové jsou prostředky, jimiž vyvádí z věčného koloběhu životů.
7. Hleď, jak se proměňují všichni tvorové, nejsouce vpravdě ničím více než tvory – tak budeš ihned prost pout a budeš spočívat ve své pravé přirozenosti.
8. Jen díky zakořeněným představám a žádostem je tu věčný koloběh životů. Zanech všeho, co tě takto prostupuje z dřívějška, vzdej se všeho, co na tobě z dřívějška lpí, a vzdáš se věčného koloběhu životů. A budeš žít, jak se to bude právě hodit.
