Z díla AŠTÁVAKRAGÍTA
Peložil z německého překladu H. Zimmera
(Anbentung Mir, Mnichov 1929, nakl. R. Oldenbourg)
Jiří Navrátil
Podle sanskrtského originálu zrevidoval
Boris Merhaut
(AVATAR, Praha 1994)
Aštávakra pravil:
1. „Proměnlivá hra vznikání a zanikání vyplývá z povahy dění“ – kdo takto usuzuje, dochází, neměnný a prost trápení, v blaženosti klidu.
2. „Pán“ je stvořitelem všeho, není tu žádného jiného“ – kdo takto usuzuje, od toho odpadá všechno očekávání a všechna žádost: pln míru, na ničem nelpí.
3. „Štěstí a neštěstí přicházejí řízením osudu ve svůj čas“ – kdo takto usuzuje, je spokojen, jeho smysly spočívají samy v sobě, nikdy si ničeho nežádá a ničeho neželí.
4. „Štěstí a utrpení, zrození a smrt přicházejí řízením osudu“ – kdo takto usuzuje, nevidí nic, čeho by mělo být dosaženo. Je prost úsilí, a i když jedná, nezůstává na něm nic lpět.
5. „Ze starosti povstává strast, není tomu jinak zde“ – kdo takto usuzuje, je – jsa prost starosti – blažen: spočívá v míru a zbavil se navždy vší žádosti.
6. „Nejsem tělo, nemám tělo, jsem čisté poznání“ – kdo takto usuzuje, dosahuje jednoty bez mezí a nemyslí už na to, co bylo vykonáno, a na to, co ještě ne.
7. „Od Brahmy až po stéblo trávy, to všechno jsem jen a jen já“ – kdo takto usuzuje, je prostý pochyb, čistý a plný míru. A není dotčen tím, čeho bylo dosaženo a čeho ještě ne.
8. „Tento vesmír – plný mnohých divů – je pouhé nic“ – kdo takto usuzuje, je prost všech stop dřívějška: jsa už jen a jen duchem, dochází, podoben pouhému nic, vnitřního klidu.
