Z díla AŠTÁVAKRAGÍTA
Peložil z německého překladu H. Zimmera
(Anbentung Mir, Mnichov 1929, nakl. R. Oldenbourg)
Jiří Navrátil
Podle sanskrtského originálu zrevidoval
Boris Merhaut
(AVATAR, Praha 1994)
Aštávakra pravil:
1. Přednášej či slyš, můj milý, nejrůznější nauky, přednášej či slyš je mnohokráte: přece nedosáhneš vnitřní soběstačnosti, ledaže bys to vše zapomněl.
2. Můžeš se, chytrý muži, oddávat smyslovým požitkům, činné službě nebo rozjímavému soustředění: tvůj duch přece nezačne bezmezně zářit, dokud se neoprostíš od všeho očekávání.
3. Jen pro své namáhavé úsilí je každý pln utrpení, ale nikdo si toho není jasně vědom. Jen ten, kdo je obšťastněn tímto poučením, vyprošťuje se z pohybu dění.
4. Ale komu už pouhé otvírání a zavírání víček je trýznivou činností, tomu – línému soumaru – patří štěstí, a nikomu jinému.
5. „Toto bylo vykonáno, toto ne“ – oprostí-li se mysl od takovýchto dvojic protikladů, stává se lhostejnou k náboženské povinnosti i k snaze po zisku, k smyslovým radostem i k spáse.
6. Ten, kdo se odvrací od všeho, stává se nepřítelem smyslových věcí: ten, kdo je pln žádostí, dychtí po smyslových věcech. Ale ten, kdo se oprostil od „podržování a zříkání“, se ani od věcí neodvrací, ani po nich nedychtí.
7. Že je třeba se něčeho zříkat nebo něco podržovat – tato představa je jen výhonkem na větvi věčného koloběhu životů. Dokud žije žádost, dlíš ve stavu nevědomosti.
8. Při činnosti povstává příchylnost k věcem, při odvratu od činnosti odpor k nim. Lhostejný k dvojicím protikladů a podoben dítěti je však moudrý: to proto zůstává bez pohnutí v Sobě Samém.
9. Člověk plný žádostí touží opustit koloběh životů, protože si přeje zbavit se trápení. Komu zmizela žádost, ten je prost i strasti a netrápí se ani v koloběhu životů.
10. Kdo i v samé myšlence spásy klame sám sebe a ulpívá ještě na těle, ten není moudrý, ani není jóginem – podílí se jenom na strasti.
11. I kdyby byl tvým učitelem Šiva, Višnu nebo sám z lotosu zrozený Brahma, nedosáhl bys ani tak vnitřní soběstačnosti, ledaže bys na vše zapomněl.
