Z díla AŠTÁVAKRAGÍTA
Peložil z německého překladu H. Zimmera
(Anbentung Mir, Mnichov 1929, nakl. R. Oldenbourg)
Jiří Navrátil
Podle sanskrtského originálu zrevidoval
Boris Merhaut
(AVATAR, Praha 1994)
Aštávakra pravil:
1. Poznáváš, že átman je nepomíjivý, vpravdě samojediný. Jak bys mohl, jsa znalý Sebe, moudrý, toužit po pozemských statcích?
2. Z neznalosti átmana, ach, pochází láska k smyslovému světu, který je říší bludu, stejně tak jako z neznalosti perleti pochází žádost v bludném domnění, že je to stříbro.
3. „V čem toto vše se třpytí jako vlny v moři, to jsem já“ – poznal-lis to, pročpak ještě bloudíš kolem jako ubožák?
4. Mnohý člověk se dozvěděl, že átman je čistý duch a že je nade vše vzácný, – a přece i on zůstává zajatcem smyslových radostí a upadá tak v nečistotu.
5. I světec, který poznává ve všech tvorech sebe sama a všechny tvory v sobě samém, pohybuje se ještě – jaká hádanka! v pocitu „mé“
6. I ten, kdo má své útočiště v nejvyšší nedvojnosti, rozhodnuv se pro spásu jako nejvyšší cíl, upadá ještě – jaká hádanka! do područí žádosti, uveden ve zmatek učením o slasti.
7. I ten, kdo už nemá sil a blíží se konci svého života, má ještě – jaká hádanka! – touhu po smyslových radostech, i když ví, že jsou zjevnými nepřáteli poznání.
8. I ten, kdo je lhostejný k tomuto i onomu světu, a jsa schopen rozlišovat věčné a nevěčné, touží po spáse, pociťuje ještě – jaká hádanka! – strach před spásou.
9. Ale moudrý, ať se mu dostává péče, či ať je sužován, vidí všude jedině Sám Sebe a nepociťuje ani radost ani hněv.
10. Na své vlastní tělo, které se pohybuje, pohlíží jako na tělo někoho jiného: jak by se měl vzrušovat při chvále nebo potupení?
11. Jako pouhou šalbu vidí bez účasti toto vše. Jak by se měl, jsa moudré mysli, chvět, i když hledí tváří v tvář smrti?
12. Jeho srdce je prosto přání i v beznadějném postavení: kdo by se mu tedy mohl vyrovnat – jemu, kterému zcela stačí poznání Sebe?
13. Kdo sám ze sebe ví: „Tento viditelný svět není nic“ – o čem by měl, jsa moudré mysli, ještě uvažovat: „Toto chci podržet, tohoto se chci vzdát?“
14. Kdo vyhladil ze svého nitra všechno poskvrňující – jsa lhostejný k dvojicím protikladů a prostý všeho očekávání -, tomu nezpůsobuje ani radost ani strast nic z toho, co mu osud přináší.
