Z díla BHAGAVADGÍTA neboli ZPĚV VZNEŠENÉHO
Přeložil Rudolf Janíček, 1989
1. K slzícímu Ardžunovi, přemoženému smutkem a lítostí, promluvil Kršna:
2. „Jak jsi mohl upadnout ve sklíčenost tak nedůstojnou Árjů, která tě nepovznese, ale poníží?
3. Nepoddávej se zbabělosti, nesluší ti! Odhoď slabost srdce, Ardžuno, a vzchop se, hubiteli nepřátel!“
4. Ardžuna odpověděl: „Jak mohu užít svých šípů proti těm, jimž patří má úcta, proti Bhíšmovi i proti svému ctihodnému učiteli Drónovi?
5. Lépe by mi bylo, kdybych se v tomto životě sytil chlebem žebroty, než abych zabil tyto velkodušné učitele. Usmrtím-li je, potřísním si jejich krví všechnu radost z bohatství a všechno potěšení z vyplněných přání.
6. Vskutku nevím, zda bude lepší, abychom zvítězili my nebo oni, neboť zahubíme-li všechny syny Dhrtaráštrovy, odvane chuť žít.
7. Jsem přemožen bezmocností a má mysl je zmatena. Snažně tě prosím, osvětli mi, z čeho se rodí mé dobro! Jsem tvým žákem, pouč mě, v tobě hledám útočiště.
8. Nic nedovede zaplašit smutek, jenž zdolává mé smysly. I kdybych získal kvetoucí království, či dokonce vládu nad samými bohy, jaký by to pro mne mělo užitek?“
9. Ardžuna takto promlouval ke Kršnovi, vládci smyslů, a zakončil slovy: „Nebudu bojovat!“ Potom se odmlčel.
10. Sklíčenému Ardžunovi, rmoutícímu se uprostřed obou vojsk, pravil teď Kršna s úsměvem:
11. „Pláčeš pro ty, kteří si nezaslouží tvého soucitu, Ardžuno. Ačkoli mluvíš moudře, ti, kdož jsou ještě moudřejší, netruchlí ani pro živé, ani pro mrtvé.
12. Neboť nikdy se nestalo, aby nebylo Mne, ani tebe, ani těchto králů. A nikdy nebude, abychom kdy přestali být.
13. Tak jako vtělená duše prochází v tomto těle z dětství do mládí a do stáří, přechází také po smrti do jiného těla. Moudrý člověk se touto změnou nedá zmást.
14. Smyslové vjemy horka a chladu, bolesti a radosti jsou pomíjející. Mají svůj příliv a odliv a jsou nestálé už svou přirozenou povahou. Snášej je tedy trpělivě, potomku králů.
15. Vždyť nesmrtelnosti může dosáhnout, Velký mezi muži, jen člověk, který je stálý v radosti i bolesti.
16. Nejsoucno nemůže nikdy vzniknout a jsoucno nemůže nikdy zaniknout. Ti, kdo znají pravdu, to vědí.
17. Nikdo nemá moc zničit onu nepojmenovatelnou prasílu, jež proniká vším. Věz najisto – je nezničitelná!
18. Ve smrtelné tělo se halí nesmrtelný, nevyčerpatelný a neohraničitelný duch. Proto bojuj, potomku udatných králů!
19. Kdo soudí, že duch, jenž sídlí v těle, usmrcuje nebo může být usmrcen, nedošel pravdy. Duch nikdy nezabíjí a nikdy není zabit.
20. Duch se nikdy nerodí a nikdy neumírá, a poněvadž se nezrodil, nemůže nikdy zemřít. Je věčný, neměnný a neumírá, když tělo umírá.
21. Jestliže, Ardžuno, člověk ví, že duch je nezničitelný, nezrozený a neměnný, jak může někdo někoho usmrtit, či dát někoho usmrtit?
22. Jako člověk odkládá starý šat a bere si nový, tak i duch odkládá vysílené tělo a vstupuje do těla nového.
23. Šípy jej neprobodnou, plameny nespálí, vody nepromáčí a větry nevysuší.
24. Ducha nelze probodnout, spálit, promáčet ani vysušit. Duch je trvalý, všudypřítomný a věčný.
25. Tento duch je neviditelný, nepostižitelný a neměnný. Víš-li, že takový je duch, nermuť se více!
26. I kdybys věřil, že duch nemá věčné trvání, že je podroben neustálému zrodu i smrti, přece, mocný bojovníku, nemáš příčinu k smutku!
27. Neboť to, co se zrodilo, musí zemřít, to, co zemřelo, musí se znovu narodit. Proč tedy oplakávat věc nevyhnutelnou?
28. Počátek života je nepostižitelný. Jen jeho střed je znám. A konec života je opět nepostižitelný. Je tu, Ardžuno, nějaký důvod k smutku?
29. Jeden chápe ducha jako zázrak, druhý o něm mluví jako o zázraku, jiný o něm slyší jako o zázraku, a přece ani zrakem, ani slovem, ani sluchem nikdo jej nikdy neobsáhne.
30. Duch, jenž dlí ve všech bytostech, nemůže nikdy zahynout. Tedy pro žádného tvora, Ardžuno, nemusíš truchlit!
31. Uvažuj o své povinnosti a neboj se, protože není nic lepšího pro válečníka, než aby vedl spravedlivý boj!
32. Skutečně šťastni jsou ti bojovníci, Ardžuno, kteří se smějí účastnit tohoto boje, neboť brány nebeské se před nimi samy otevírají!
33. Ale odmítnout tento spravedlivý boj a zradit svou povinnost a čest znamená spáchat hřích.
34. Uděláš-li to, bude tebou svět navždy pohrdat. A pro člověka čestného je hanba ještě horší nežli smrt.
35. Velitelé válečných vozů budou pak tvrdit, že jsi z boje utekl ze strachu. Ztratíš jejich úctu, ty, jehož měli až dosud ve velké vážnosti.
36. Tvoji nepřátelé se budou vysmívat tvé zbabělosti, budou o tobě povídat, co se nesluší ani vyslovit. Může být bolestnějšího údělu?
37. Zemřeš-li, získáš nebe, zvítězíš-li, bude ti patřit země. Proto, Ardžuno, vzmuž se a rozhodni se pro boj!
38. Pohlížej stejně na bolest jako na radost, na zisk jako na ztrátu, na výhru jako na prohru a připrav se k boji! Takto se neprohřešíš.
39. Toto jsem ti vyjevil, abys porozuměl duchu podle učení sánkhji. Nyní, synu králů, si všímej i cesty jógy, kterou musíš jít, abys jednal bez touhy po plodech své práce, a tak zpřetrhal osudová pouta svých činů.
40. Nic, co na této cestě bylo započato, není ztraceno, a dokonce i velmi malý pokrok nás vysvobozuje od velkého strachu.
41. Tato cesta je stezkou člověka pevného předsevzetí s jediným cílem, neboť cesty těkavého člověka jsou rozmanité a spletité.
42. Pevný cíl nemají ti, kdo touží po rozkoši a prospěchu, ani ti, kdo neumějí rozlišovat.
43. V touze po poznání jsou sváděni na scestí květnatou řečí nemoudrých lidí.
44. Slova takových lidí, ať jakkoli hojná, i různé náboženské úkony konané pro zdar světských věcí, ať jsou jakkoli četné, nevedou k vysvobození, Ardžuno; vedou jen od zrození k zrození.
45. Védy pojednávají o vlastnostech, které poutají ducha, mysl a tělo k světským věcem. Budeš, Ardžuno, vysvobozen, oprostíš-li se od těchto vlastností, oprostíš-li se od protiv dobra a zla, oprostíš-li se od vládychtivosti a ziskuchtivosti a zakotvíš pevně v svém pravém Já.
46. Pro osvíceného, jenž poznal Pravdu, mají všechny svaté knihy takový význam, jako studna v době povodně.
47. Ať tvé činy nejsou spjaty s ovocem tvých činů! Nechť odměna není podnětem tvých skutků! Ale neoddávej se ani nečinnosti!
48. Buď vytrvalý v józe, Ardžuno. Konej své povinnosti nezištně a zůstaň nedotčen jejich zdarem či nezdarem. Taková vyrovnanost mysli se nazývá jógou.
49. Ti, kdož pracují jen pro odměnu, jsou ztraceni, Ardžuno. Činy poskvrněné ziskuchtivostí mají menší cenu nežli práce nezištná.
50. Člověk s vyrovnanou myslí se vyprostí již v tomto životě jak z neřesti, tak i z ctnosti. Proto se zdokonaluj v oddanosti a kázni, jež je nejvyšším uměním.
51. Moudrý člověk je klidný a lhostejný k odměně. Je navždy zbaven pout opětovných zrození, a tak dospívá k onomu stavu, který je mimo všechno zlo.
52. Až se tvá mysl vymaní z klamu a ty zůstaneš nedotčen tím, co jsi kdy slyšel nebo ještě uslyšíš,
53. až se tvůj rozum přestane zmítat rozporem názorů a soustředěním plně spočineš v osvícení, dosáhneš cíle jógy.“
54. Nyní promluvil Ardžuna a tázal se: „Jaké jsou, Kršno, význačné rysy člověka, jehož mysl dosáhla osvícení? Jak takový člověk mluví, jak sedí a jak si počíná?“
55. A Kršna odpověděl: „Člověk s pravou moudrostí odvrhuje od sebe všechnu žádostivost, kterou jeho mysl rozdmýchává, a nachází uspokojení ve skutečném Já, v čistém duchu.
56. Jeho srdce není dotčeno nepřátelstvím ani neprahne po štěstí. Takový člověk je oproštěn od žádostí, strachu a hněvu. Takový člověk je vpravdě mudrcem, jehož mysl došla pokoje.
57. Kdo není připoután k věcem a není potěšen dobrem, ani pohoršen zlem, získá dokonalou moudrost.
58. Jestliže jako želva, která stahuje nohy do svého krunýře, dovede i on cele odpoutat své smysly od toho, co je vzrušilo a rozdmýchalo, je pevně zakotven v poznání pravdy.
59. Lákadla smyslů nemají moc nad člověkem zdrženlivým, nezaniká však ještě zcela jeho touha … tu ztrácí teprve ten, kdo uzřel Nejvyššího.
60. Nevázané smysly, Ardžuno, dorážejí prudce i na mysl člověka moudrého, který usiluje o dokonalost.
61. Nechť je udrží na uzdě, nechť vloží svou důvěru ve Mne! Neboť spolehlivá je moudrost toho, kdo takto opanoval své smysly.
62. Myšlenka na nějakou věc rodí příchylnost k této věci. Z této příchylnosti se rodí touha a z touhy vášeň.
63. Vášeň rodí klam a klam rodí zmatek v mysli a ze zmatku mysli pochází nakonec zánik člověka.
64. Kdo ovládá sama sebe a ubírá se světem se smysly zkrocenými, kdo není spoután ani láskou ani nenávistí, ten vskutku dochází nezměrného klidu.
65. V tomto klidu je vyhlazen všechen zármutek, neboť mysl člověka, jehož srdce je klidné, brzy zakotví v bezpečí.
66. Člověk s myslí nestálou neví, co je rozjímání. Kdo nerozjímá, nezná klid a nezná-li člověk klid, odkud může očekávat štěstí?
67. Neboť srdce, které jde potulným smyslům v patách, odnáší rozum jako vítr plachetnici.
68. A proto, mocný bojovníku, věz, že ten, kdo zkrotil své smysly, kdo je odpoutal od světa, má mysl skálopevnou!
69. Co je nocí pro všechny bytosti, je bdělým dnem pro toho, kdo ovládá sebe sama. A co je pro ony bytosti bděním, není než nocí pro toho, kdo je osvícen.
70. Míru může dosáhnout jen ten, kdo se nenechá rozrušit nepřetržitými proudy žádostí, jež se jako mnohotvárné řeky vlévají do oceánu, který přesto ve svém základu zůstává nehybný – a nikoli ten, kdo se snaží vyhovovat svým žádostem.
71. Kdo se oprostil od touhy a všech žádostí a neříká „to jsem já a to je mé“, dochází, oproštěn od nepravého já, skutečného klidu.
72. Tento stav, synu Prthy, je vpravdě samým ztotožněním s Nejvyšším. Člověk, který dosáhl tohoto stavu, nepodléhá klamu, neboť kdo třeba až na samém konci života spočine v Něm, dospívá k věčné a svrchované blaženosti.“
