Bible kralická: Skutky, 27. kapitola

1. A když bylo již usouzeno, abychom my se plavili do Vlach, poručen
jest i Pavel i někteří jiní vězňové setníku, jménem Juliovi, kterýž
byl nad houfem Augustovým.
2. Tedy všedše na lodí Adramyttenskou, abychom se plavili podlé krajin
Azie, pustili jsme se. A byl s námi Aristarchus Macedonský z
Tessaloniky.
3. Druhý pak den připlavili jsme se k Sidonu. A tu Julius přívětivě se
maje ku Pavlovi, dopustil mu, aby jda k přátelům, u nich měl pohodlí.
4. A berouce se odtud, plavili jsme se podlé Cypru, proto že byli
větrové odporní.
5. A tak přeplavivše se přes moře Cilické a Pamfylické, přišli jsme do
Myry, města Lycického.
6. A tu našed setník bárku Alexandrinskou, kteráž měla plouti do
Vlach, uvedl nás na ni.
7. A když jsme za mnoho dní znenáhla se plavili, a sotva přijeli proti
Gnidum, proto že vítr nám bránil, i podjeli jsme Krétu podlé Salmóny.
8. A sotva ji pomíjeti mohše, přijeli jsme na jedno místo, kteréž
slove Pěkný břeh, od kteréhož nedaleko bylo město Lasea.
9. Když pak drahný čas přešel, a již bylo nebezpečné plavení, (nebo
již byl i půst pominul), napomínal Pavel,
10. Řka jim: Muži, vidím, že s ublížením a s mnohou škodou netoliko
nákladu a lodí, ale i životů našich toto plavení bude.
11. Ale setník více věřil správci lodí a marináři, než tomu, co Pavel
pravil.
12. A když nebylo tu příhodného přístavu, kdež by pobyli přes zimu,
mnozí tak radili, aby se předce pustili odtud, zda by jak mohli,
přijedouce do Fenicen, přes zimu tu pobyti na břehu Kréty, kterýž leží
k větru nešpornímu, a k větru mezi západním a půlnočním vějícímu.
13. A když počal vítr víti od poledne, za to měli, že se budou
umíněnou cestou držeti, ale pustivše se, jeli blízko Kréty.
14. Po neveliké pak chvíli udeřil na ně vítr bouřlivý půlnoční, kterýž
slove Euroklydon.
15. A když lodí zachvácena byla, a nemohla odolati větru, pustivše,
tak jsme se vezli.
16. A v běhu snešeni byvše pod jeden ostrov neveliký, kterýž slove
Klauda, sotva jsme mohli obdržeti člun.
17. Kterýž zdvihše, pomoci užívali, podpásavše bárku; a bojíce se, aby
neuhodili na místo nebezpečné, spustivše plachtu, tak se plavili.
18. A když bouře vichrová námi velmi zmítala, nazejtří náklad ven
metali.
19. A v třetí den i to nádobí bárce potřebné svýma rukama vyházeli
jsme.
20. A když ani slunce se neukázalo ani hvězdy za mnoho dní, a bouře
vždy větší nastávala, již byla všecka naděje o vysvobození našem
odjata.
21. A když jsme již byli hladem velmi ztrápeni, tehdy stoje Pavel u
prostřed nich, řekl: Měli jste zajisté, ó muži, uposlechnouce mne,
nehýbati se od Kréty, a uvarovati se nebezpečenství tohoto a škody.
22. A i nyní vás napomínám, abyste dobré mysli byli; neboť nezahyne
žádný z vás, kromě bárky samé.
23. Nebo této noci ukázal mi se anděl Boha toho, jehož já jsem, a
kterémuž sloužím,
24. Řka: Neboj se, Pavle, před císařem máš státi, a aj, dalť tobě Bůh
všecky, kteříž se plaví s tebou.
25. Protož buďte dobré mysli, muži; neboť věřím Bohu, že se tak stane,
jakž jest mi mluveno.
26. Mámeť se pak dostati na nějaký ostrov.
27. A když již byla čtrnáctá noc, a my se plavili po moři Adriatickém,
okolo půlnoci, domnívali se plavci, že by se jim okazovala krajina
nějaká.
28. Kteříž spustivše olovnici, nalezli hlubokost dvadcíti loktů; a
odjevše odtud maličko, opět spustivše olovnici, nalezli patnácti
loktů.
29. A bojíce se, aby na místa skalnatá neuhodili, spustivše z bárky
čtyři kotve, žádali, aby den byl.
30. Když pak chtěli marináři uteci z bárky, a pustiti člun do moře,
pod zámyslem, jako by chtěli od předku lodí kotve roztahovati,
31. Řekl Pavel setníkovi a žoldnéřům: Nezůstanou-li tito na lodí, vy
nebudete moci zachováni býti.
32. Tedy žoldnéři utínali provazy u člunu, a pustili jej, aby pryč
plynul.
33. A když již dnělo, napomínal Pavel všech, aby pojedli, řka: Již
jest tomu dnes čtrnáctý den, jakž očekávajíce, trváte lační, nic
nejedouce.
34. Protož prosím vás, abyste pojedli, neboť to k zachování vašeho
zdraví slouží; žádnéhoť zajisté z vás vlas s hlavy nespadne.
35. To pověděv, a vzav chléb, díky vzdával Bohu přede všemi, a
rozlomiv, počal jísti.
36. A tak potěšeni byvše všickni, pojedli i oni.
37. Bylo pak nás všech osob na lodí dvě stě sedmdesáte a šest.
38. A nasyceni byvše pokrmem, oblehčovali bárku, vysýpajíce pšenici do
moře.
39. A když byl den, nemohli země viděti, než okřídlí nějaké znamenali,
ano má břeh, k němuž myslili, kdyby jak mohli přistati s lodí.
40. A vytáhše kotvy, pustili se po moři, rozpustivše také provazy
pravidl; a zdvihše plachtu k větru, táhli se k břehu.
41. Ale když trefili na to místo, kdež se dvoje moře schází, tu se
zastavila lodí. A přední konec lodí uváznutý stál, nehýbaje se, zadní
pak konec lámal se násilím vln.