Bible kralická: Zjevení, 14. kapitola

1. Tedy pohleděl jsem, a aj, Beránek stál na hoře Sion, a s ním sto
čtyřidceti a čtyři tisíce majících jméno Otce jeho napsané na čelích
svých.
2. A slyšel jsem hlas s nebe, jako hlas vod mnohých, a jako hlas hromu
velikého. A hlas slyšel jsem těch, kteříž hrají na harfy své.
3. A zpívali jakožto píseň novou, před trůnem, a před těmi čtyřmi
zvířaty, a před těmi starci, a žádný nemohl se naučiti té písni,
jediné těch sto čtyřidceti a čtyři tisíce, kteříž jsou koupeni z země.
4. Totoť jsou ti, kteříž s ženami nejsou poškvrněni; nebo panicové
jsou. Tiť jsou, kteříž následují Beránka, kamž by koli šel; tiť jsou
koupeni z lidí, provotiny Bohu a Beránkovi.
5. A v ústech jejich není nalezena lest; neboť jsou bez úhony před
trůnem Božím.
6. I viděl jsem jiného anděla letícího po prostředku nebe, majícího
evangelium věčné, aby je zvěstoval těm, kteříž bydlí na zemi, a
všelikému národu, i pokolení, i jazyku, i lidu,
7. Řkoucího velikým hlasem: Bojte se Boha, a vzdejte jemu chválu,
neboť přišla hodina soudu jeho; a klanějte se tomu, kterýž učinil nebe
i zemi i moře i studnice vod.
8. A jiný anděl letěl za ním, řka: Padl, padl Babylon, to město
veliké, nebo vínem hněvu smilství svého napájelo všecky národy.
9. A třetí anděl letěl za nimi, pravě velikým hlasem: Bude-li se kdo
klaněti šelmě a obrazu jejímu, a vezme-li znamení její na čelo své
aneb na ruku svou,
10. I tenť bude píti víno hněvu Božího, víno, kteréž jest vlito do
kalichu hněvu jeho; a trápen bude ohněm a sirou před oblíčejem svatých
andělů a před oblíčejem Beránka.
11. A dým muk jejich vstoupíť na věky věků, a nebudouť míti odpočinutí
dnem i nocí ti, kteříž se klanějí šelmě a obrazu jejímu, a jestliže
kdo přijme znamení jména jejího.
12. Tuť jest trpělivost svatých, tu jsou ti, kteříž ostříhají
přikázaní Božích a víry Ježíšovy.
13. I slyšel jsem hlas s nebe, řkoucí ke mně: Piš: Blahoslavení jsou
od této chvíle mrtví, kteříž v Pánu umírají. Duch zajisté dí jim, aby
odpočinuli od prací svých, skutkové pak jejich jdou za nimi.
14. I pohleděl jsem, a aj, oblak bělostkvoucí, a na tom oblaku seděl
podobný Synu člověka, maje na hlavě své korunu zlatou, a v ruce své
srp ostrý.
15. A jiný anděl vyšel z chrámu, volaje hlasem velikým na toho, kterýž
seděl na oblaku: Pusť srp svůj, a žni; neboť přišla tobě hodina žně,
nebo již dozrala žeň země.
16. I spustil ten, kterýž seděl na oblaku, srp svůj na zem, a požata
jest země.
17. A jiný anděl vyšel z chrámu toho, kterýž jest na nebi, maje i on
srp ostrý.
18. Opět vyšel jiný anděl z oltáře, kterýž měl moc nad ohněm, a volal
křikem velikým na toho, kterýž měl srp ostrý, řka: Pusť srp svůj
ostrý, a zbeř hrozny vinice zemské; neboť jsou uzrali hroznové její.
19. I spustil anděl srp svůj na zem, a sebral vinici země, a vmetal do
jezera velikého hněvu Božího.
20. I tlačeno jest jezero před městem, a vyšla krev z jezera až do
udidl koňům za tisíc a za šest set honů.