Bible kralická: Izaiáš, 42. kapitola

1. Aj, služebník můj, na kteréhož se zpodepru, vyvolený můj, jehož
libuje duše má. Ducha svého dám jemu, onť soud národům vynášeti bude.
2. Nebude křičeti, ani se vyvyšovati, ani slyšán bude vně hlas jeho.
3. Třtiny nalomené nedolomí, a lnu kouřícího se neuhasí, ale soud
podlé pravdy vynášeti bude.
4. Nebude neochotný, ani přísný, dokudž soudu na zemi nevykoná, a
učení jeho ostrovové očekávati budou.
5. Tak praví Bůh silný Hospodin, kterýž stvořil nebesa, a roztáhl je,
kterýž rozšířil zemi, i to, což z ní pochází, kterýž dává dýchání lidu
na ní, a ducha těm, jenž chodí po ní.
6. Já Hospodin povolal jsem tě v spravedlnosti, a ujal jsem tě za ruku
tvou; protož ostříhati tě budu, a dám tě v smlouvu lidu, a za světlo
národům,
7. Abys otvíral oči slepé, a vyvodil z žaláře vězně, a z vězení ty,
kteříž sedí ve tmách.
8. Já jsem Hospodin, toť jest jméno mé, a slávy své jinému nedám, ani
chvály své rytinám.
9. Aj, prvnější věci přišly, a i nové předpovídaje, dříve než se
začnou, dám o nich slyšeti vám.
10. Zpívejte Hospodinu píseň novou, chvála jeho jest od končin země,
kteříž se plavíte po moři, i všecko, což v něm jest, ostrovové i
obyvatelé jejich.
11. Pozdvihněte hlasu pustiny i města její, i vsi, v nichž bydlí
Cedar, prokřikujte obyvatelé skal, s vrchu hor volejte.
12. Vzdejte slávu Hospodinu, a chválu jeho na ostrovích zvěstujte.
13. Hospodin jako silný rek vyjde, jako muž válečný rozhorlí se,
troubiti, anobrž i prokřikovati bude, a proti nepřátelům svým zmužile
sobě počínati, řka:
14. Mlčel jsem dosti dlouho, činil jsem se neslyše, zdržoval jsem se,
ale již jako pracující ku porodu křičeti budu, pohubím a sehltím vše
pojednou.
15. V pustinu obrátím hory i pahrbky, a všelikou bylinu jejich usuším,
a obrátím řeky v ostrovy, a jezera vysuším.
16. I povedu slepé po cestě, kteréž neznali, a po stezkách, kterýchž
neuměli, provedu je; obrátím před nimi tmu v světlo, a co nerovného, v
rovinu. Toť jest, což jim učiním, a neopustím jich.
17. Obrátí se zpět, zahanbeni budou ti, kteříž doufají v rytinu,
kteříž říkají slitinám: Vy jste bohové naši.
18. Ó hluší, slyštež, a vy slepí, prohlédněte, abyste viděli.
19. Kdo jest to slepý, jediné služebník můj? A hluchý, než posel můj,
kteréhož posílám? Kdo slepý tak jako dokonalý? Slepý, pravím, jako
služebník Hospodinův?
20. Hledě na mnohé věci, však nesrozumívá; otevřené maje uši, však
neslyší.
21. Mělť jest Hospodin líbost v něm pro spravedlnost svou, zvelebil
jej zákonem, a slavného učinil.
22. Že pak lid tento obloupený jest a potlačený, jehožto mládence, což
jich koli, jímají a do žalářů skrývají, že jsou dáni v loupež, aniž
jest, kdo by je vytrhl, v rozchvátání, aniž jest, kdo by řekl: Navrať
zase,
23. Kdo z vás ušima pozoruje toho, srozumívá tomu, aby se bedlivěji
chtěl míti napotom?
24. Kdo vydal v potlačení Jákoba, a Izraele loupežníkům? Zdali ne
Hospodin, proti němuž jsme zhřešili? Nebo nechtěli po cestách jeho
choditi, aniž poslouchali zákona jeho.
25. A protož vylil na něj s prchlivostí hněv svůj, a násilé boje, a
zapálil jej vůkol, a však nepoznal toho. Zapálil jej, pravím, a však
nepřipustil toho k srdci.