Bible kralická: Pláč Jeremiášův, 4. kapitola

1. Jak tě zašlo zlato, změnilo se ryzí zlato nejvýbornější, rozmetáno
jest kamení svaté sem i tam po všech ulicích.
2. Synové Sionští nejdražší, kteříž ceněni býti měli za zlato
nejčištší, jakť jsou počteni za nádoby hliněné, dílo rukou hrnčíře!
3. An draci vynímajíce prsy, krmí mladé své, dcera pak lidu mého
příčinou ukrutníka podobná jest sovám na poušti.
4. Jazyk prsí požívajícího přilnul žízní k dásním jeho; děti prosí za
chléb, ale není žádného, kdo by lámal jim.
5. Ti, kteříž jídali rozkošné krmě, hynou na ulicích; kteříž chováni
byli v šarlatě, octli se v hnoji.
6. Větší jest trestání dcery lidu mého, než pomsta Sodomy, kteráž
podvrácena jest jako v okamžení, aniž trvaly při ní rány.
7. Čistší byli Nazareové její než sníh, bělejší než mléko, rděla se
těla jejich více než drahé kamení, jako by z zafiru vytesáni byli.
8. Ale již vzezření jejich temnější jest než černost, nemohou poznáni
býti na ulicích; přischla kůže jejich k kostem jejich, prahne, jest
jako dřevo.
9. Lépe se stalo těm, jenž zbiti jsou mečem, nežli kteříž mrou hladem,
(oni zajisté zhynuli, probodeni byvše), pro nedostatek úrod polních.
10. Ruce žen lítostivých vařily syny své, aby jim byli za pokrm v
potření dcery lidu mého.
11. Všelijak vypustil Hospodin prchlivost svou, vylévá zůřivost hněvu
svého, a zapálil oheň na Sionu, kterýž sežral základy jeho.
12. Králové země i všickni obyvatelé okršlku světa nikoli by
neuvěřili, by měl byl vjíti protivník a nepřítel do bran
Jeruzalémských,
13. Pro hříchy proroků jeho a nepravosti kněží jeho, vylévajících u
prostřed něho krev spravedlivých.
14. Toulali se jako slepí po ulicích, kálejíce se ve krvi, kteréž
nemohli se než dotýkati oděvy svými.
15. Volali na ně: Ustupujte nečistí, ustupujte, ustupujte, nedotýkejte
se. Právěť jsou ustoupili, anobrž sem i tam se rozlezli, až mezi
národy říkají: Nebudouť více míti vlastního bydlení.
16. Tvář hněvivá Hospodinova rozptýlila je, aniž na ně více popatří;
nepřátelé kněží nešanují, starcům milosti nečiní.
17. A vždy ještě až do ustání očí svých hledíme o pomoc sobě
neprospěšnou, zření majíce k národu, nemohoucímu vysvoboditi.
18. Šlakují kroky naše, tak že ani po ulicích našich choditi nemůžeme;
přiblížilo se skončení naše, doplnili se dnové naši, přišlo zajisté
skončení naše.
19. Rychlejší jsou ti, kteříž nás stihají, než orlice nebeské; po
horách stihají nás, na poušti zálohy nám zdělali.
20. Dýchání chřípí našich, totiž pomazaný Hospodinův, lapen jest v
jamách jejich, o němž jsme říkali: V stínu jeho živi budeme mezi
národy.
21. Raduj se a vesel se, dcero Idumejská, kteráž jsi se usadila v zemi
Uz. Takéť k tobě přijde kalich, opiješ se a obnažíš se.
22. Ó dcero Sionská, když vykonána bude kázeň nepravosti tvé, nenechá
tě déle v zajetí tvém. Ale tvou nepravost, ó dcero Idumejská, trestati