Bible kralická: Žalm 104

1. Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký,
velebnost a krásu jsi oblékl.
2. Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.
3. Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků
místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.
4. Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.
5. Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.
6. Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.
7. K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,
8. (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim
založil.
9. Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k
přikrývání země.
10. Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,
11. A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové
divocí žízeň svou.
12. Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas
svůj vydává.
13. Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých
sytila se země.
14. Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys
tak vyvodil chléb z země,
15. A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář
od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.
16. Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž
štípil.
17. Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.
18. Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.
19. Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.
20. Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:
21. Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu
svého.
22. Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se
ukládají.
23. Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.
24. Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je
moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.
25. V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a
živočichové malí i velicí.
26. Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm
hrál.
27. Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.
28. Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají
dobrými věcmi.
29. Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich,
hynou, a v prach svůj se navracejí.
30. Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář
země.
31. Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v
skutcích svých.
32. On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se
kouří.
33. Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati
budu, pokudž mne stává.