Satanská Bible – TŘI DRUHY SATANSKÉHO RITUÁLU

Z díla Satanská Bible, Anton La Vey, 1969
Praxe satanské magie zahrnuje tři druhy obřadu. Každý z nich odpovídá jinému základnímu
typu emočního vzrušení. První z nich můžeme nazvat sexuálním rituálem.
Sexuální rituál se vlastně shoduje s tím, co se obvykle nazývá kouzlo lásky. Smysl tohoto
rituálu spočívá ve vyvolání odezvy v člověku, po němž toužíte, event. přivolání partnera, který
by naplnil vaše sexuální touhy. Pokud nemáte dostatečně silnou představu určitého člověka či
typu, aby dokázala vyvolat přímé sexuální vzrušení vrcholící orgasmem, vaše konání se nesetká
s úspěchem. Důvod je prostý: i kdyby byl rituál úspěšný, bylo by vám to k ničemu, když
nedokážete využít příležitosti, protože nejste dost vzrušení. Není totiž těžké zaměnit kouzlení
motivované postranními úmysly s očarováním, jež má uspokojit vaše sexuální touhy.
Pokud se čarování zaměřené k vlastnímu prospěchu spojuje s obřadnou magií, patří buď k
rituálům soucitným nebo destrukčním, případně k oběma typům. Jestliže něco chcete nebo
potřebujete tak zoufale, že jste z toho smutní a trápíte se, a přitom můžete svého cíle
dosáhnout pomocí cáru a kouzel, aniž byste někomu ublížili, pak muže vaši moc zvýšit
soucitný rituál. Pokud si přejete po zásluze očarovat nebo lapit obět, s níž máte své plány,
použijete destrukční rituál. Tohoto rozdělení je třeba dodržovat, protože kdybyste k dosažení
kýženého cíle zvolili nevhodný rituál, mohlo by vám to způsobit značně komplikované
problémy.
Jako dobrý příklad muže posloužit dívka, kterou neustále obtěžuje neodbytný nápadník. Pokud
mu nezavdala žádnou příčinu, mela by si uvědomit, že jde o psychického upíra, a klidně ho
nechat hrát masochistickou roli. Jestliže ho ale lehkovážně sváděla, vzbudila jeho naděje a pak
se diví, že je předmětem vytrvalé sexuální touhy, muže poděkovat jen sama sobě. Takové
jednání je pouze „přifukováním“ ega a je dáno naučeným popíráním ega, které si pak vynucuje
takové triky. Satanistka má ego dostatečně silné, aby využívala čáry jen pro vlastní sexuální
uspokojení nebo k získání moci či úspěchu v nějaké oblasti.
Druhý typ rituálu se týká soucitu. Rituál soucitu nebo citovosti je prováděn s úmyslem pomoci
jiným, případně sobě. Tímto rituálem lze ovlivnit například zdraví, rodinné štěstí, podnikání,
hmotné a vědecké úspěchy apod. Tento druh obřadu by bylo možno považoval za ryzí
dobročinnost, máme-li na paměti, že s dobročinností se má začínat doma.
Třetí motivační silou je destrukce. Jde o obřad, jehož použití je vyvoláno vztekem, nevolí,
pohrdáním, opovržením nebo čirou nenávistí. Je známý jako očarování, kletba nebo ničivé
kouzlo,
Jednou z nejrozšířenějších mylných představ o praktikách rituální magie je, že člověk musí
nejdříve věřit v její moc, aby mu mohla uškodit nebo ho zničit. Nic není dál od pravdy. Největší
posměváčci byli vždy nejvhodnějšími obětmi škodlivých kouzel. Důvod je děsivě prostý. Když
příslušník primitivního kmene zjistí, že na něj nepřítel seslal kletbu, první, co udělá, bude, že
poběží za nejbližším šamanem či kouzelníkem. Stále si uvědomuje ohrožení a přítomnost zla, a
víra v moc kletby je tak silná, že podnikne vše, aby ji zlomil. Pomocí soucitné magie pak muže
bojovat s jakýmkoliv zlem, jež se mu postaví do cesty. Takový člověk si dává pozor na každý
krok, a raději nic neriskuje.
Osvícený člověk, který o podobných pověrách nechce ani slyšet, naopak zatlačí instinktivní
strach z kletby do podvědomí, a tím si pěstuje pozoruhodně destruktivní sílu, která se s
každým dalším neštěstím ještě násobí. Kdykoliv ho potká nový nezdar, nevěřící přirozeně
automaticky popře jakoukoli souvislost s kletbou, zvláště v jeho případe. Toto důrazné vědomé
popření účinnosti kletby je její hlavní složkou, zaručující úspěch, protože čaroděj navodí
situaci, v níž jsou neštěstí či nehoda velmi pravděpodobné. V mnoha případech obět popírá, že
by magie mohla jakkoliv ovlivnit její život a někdy tuto možnost nepřipustí ani na smrtelném
loži – ale čaroděj je naprosto spokojen, pokud se dostaví očekávané výsledky. Je třeba
připomenout, že pokud jsou výsledky vašeho konání v souladu s vaší vůlí, je úplně jedno, jestli
mu někdo přikládá význam nebo ne. Superlogik vždy dokáže vysvětlit spojitost mezi magickým
rituálem a konečným výsledkem jako dílo náhody.
Ať už má magie konstruktivní nebo destruktivní cíl, její úspěch závisí na receptivitě osoby,
která je předmětem požehnání nebo kletby. V případe sexuálního nebo soucitného rituálu
pomáhá, pokud příjemce v magii věří; obět uřknutí nebo kletby je snadnější zničit, pokud v
magii NEVĚŘÍ! Jestliže si člověk uvědomuje význam strachu, potřebuje prostředky a způsoby,
aby se proti němu mohl bránit. Nikdo není vševědoucí, a dokud existuje nejistota, bude
existovat i obava z neznáma, které v sobe zahrnuje potenciálně nebezpečné síly. Právě tento
přirozený strach z neznáma, blízký příbuzný fascinace neznámem, tlačí logicky založeného
člověka k rozumovým vysvětlením. Vědce vede k objevům zřejmě právě jeho schopnost úžasu.
Je smutné, že ten, kdo se považuje za logika, je často poslední, kdo chápe podstatu rituální
magie.
Když hluboká víra a vroucí nadšení dokáží, že se na tele objeví rány, jaké údajně utrpěl
Kristus, říká se tomu stigmata. Tyto rány se objeví následkem soucitu, vypjatého až k
výraznému emočnímu extrému. Proč bychom tedy měli pochybovat o ničivých důsledcích
mezních stavu strachu a hrůzy? Takzvaní démoni mají teoreticky moc roztrhat tělo na kusy;
stejně tak hrst dávno zrezivělých hřebíku dokáže v člověku přesvědčeném, že visí na kříži
Kalvárie, vyvolat extázi, až z něj kape krev.
A proto se nikdy nepokoušejte přesvědčit skeptika, na něhož byste chtěli seslat kletbu. Nechtě
ho, ať se pošklebuje. Kdybyste ho poučovali, zmenšíte tím své šance na úspěch. Když se bude
vysmívat vaší magii, vlídné mu naslouchejte s pocitem jistoty, že jeho dny budou naplněny
zmatkem. Jestliže je skutečně hoden opovržení, pak z milosti Satanovy možná dokonce zemře –
s posměškem na rtech!