Bůh je všudy přítomný,
vševědoucí, milosrdný, vše
mocný v jeho možnostech je
vše, vším je on a on je vším, je
bez pohlaví bez myšlenky bez
názoru bez postoje prostě jen
je ať již v něj věříme či nikoliv.
Důležitější však je, že on věří
v nás neb my věříme v sebe,
on věří, všemu čemu my. On
je to světlo a my jsme jím, ať
již chceme či nechceme.
Zvedneš kámen, je tam,
zlomíš klacek a je tam. Vidíme
boha každým dnem, nejen
všude kolem sebe, ale také v
sobě.
Z technického hlediska je bůh
každá částice celého
multivesmíru a všech
paralaleních vesmírů, které
vznikají při každém co když.
Bůh nemyslí, myslí duše jenž
v něm přebývají, pro boha čas
není.
Bůh se tak jako každý jiný
živoucí organizmus skládá z
mnoha částí, co je mu vlastní
je fraktální zobrazení do sebe
sama, bůh se nevidí z venčí,
jak jej vidí stvořitel. Vnímá jen
své vnitřní pro nás vnější údy.
Bůh je jako matrijoška, jeho
vnitřní části do sebe přesně
zapadají, mají své cykly své
dráhy své vlastní zákony. Tyto
zákonitosti se genericky dědí
od nejsvrchnějších částí až po
jejich části vnitřní, ne vždy a
ne pro všechny zákonitosti
avšak naopak.
Pohlédneme-li na vesmír
okem stvořitele, podíváme-li
se hlouběji, pak se jedná o
celou nekonečnou řadu
fraktálních zobrazení
jednotlivých bohů vynořujících
se do sebe sama a to jak v
makrosvětě, tak v mikrosvětě.
Vesmír, mléčná dráha,
sluneční soustava, země, tvor
v jedné linii a v jedné cestě
mléčné dráhy, jenž nám je
vlastní, podobné zákonitosti
platí pro jiné hvězdokupy.
Z toho to úhlu pohledu jsme
každý pánem bohem ve svém
vlastním těle, proto všechny
nemoci těla jsou nemoci duše.
Vzhledem k tomu, že čas tu
není, v zásadě záleží nejen na
tom, co kážeme nýbrž a proto
také na tom co pijeme neb
jsme to, co jíme, kdykoliv a
kdekoliv jsme požily a uvěřily
podle této víry se nám tak
dělo v přítomném čase, ať již
jsme požily v budoucnosti či
minulosti. Což platí nejen pro
potravu tělesnou, ale nýbrž i
pro potravu duševní. Duševní
potravou jsou nám slova,
obrazy, myšlenky, skutky
soudy a jiné.
