Co je bůh ne kdo

Bůh je všudy přítomný, vševědoucí, milosrdný, vše mocný v jeho možnostech je vše, vším je on a on je vším je bez pohlaví bez myšlenky bez názoru bez postoje prostě jen je ať již v něj věříme či nikoliv. Důležitější však je, že on věří v nás neb my věříme v sebe, on věří, všemu čemu my. On je to světlo a my jsme jím, ať již chceme či nechceme.
Zvedneš kámen, je tam, zlomíš klacek a je tam. Vidíme boha každým dnem, nejen všude kolem sebe, ale také v sobě.
Z technického hlediska je bůh každá částice celého multivesmíru a všech paralaleních vesmírů, které vznikají při každém co když. Bůh nemyslí, myslí duše, jenž v něm přebývají, pro boha čas není.
Bůh se tak jako každý jiný živoucí organizmus skládá z mnoha částí, co je mu vlastní je fraktální zobrazení do sebe sama, bůh se nevidí z venčí, jak jej vidí stvořitel. Vnímá jen své vnitřní pro nás vnější údy.
Bůh je jako matrijoška, jeho vnitřní části do sebe přesně zapadají, mají své cykly své dráhy své vlastní zákony. Tyto zákonitosti se genericky dědí od nejsvrchnějších částí až po jejich části vnitřní, ne vždy a ne pro všechny zákonitosti avšak naopak.
Pohlédneme-li na vesmír okem stvořitele, podíváme-li se hlouběji, pak se jedná o celou nekonečnou řadu fraktálních zobrazení jednotlivých bohů vynořujících se do sebe sama a to jak v makrosvětě, tak v mikrosvětě. Vesmír, mléčná dráha, sluneční soustava, země, tvor v jedné linii a v jedné cestě mléčné dráhy, jenž nám je vlastní, podobné zákonitosti platí pro jiné hvězdokupy.
Z toho to úhlu pohledu jsme každý pánem bohem ve svém vlastním těle, proto všechny nemoci těla jsou nemoci duše.
Vzhledem k tomu, že čas tu není, v zásadě záleží nejen na tom, co kážeme nýbrž a proto také na tom co pijeme neb jsme to, co jíme, kdykoliv a kdekoliv jsme požily a uvěřily podle této víry se nám tak dělo v přítomném čase, ať již jsme požily v budoucnosti či minulosti. Což platí nejen pro potravu tělesnou, ale nýbrž i pro potravu duševní. Duševní potravou jsou nám slova, obrazy, myšlenky, skutky soudy a jiné.
Co se jinému může se zdát, jako chaos tomu bůh dal přesný řád, vždyť bez jeho vůle se ani stéblo trávy nepohne.
Jeho vůle je vedena po přímé cestě spravedlivých, jenž je určena vlastní vírou v jeho vnitřní zákony, které jsou tvořeny a zakotveny v samotné podstatě jeho existence.
Nebýt těchto fyzikálních zákonů a zákonů lásky, přitažlivostí, akcí a reakcí nebyli bychom ani my ani on.
Vystupujíce z tohoto řádu a pořádku vládnou nad světem slovem a skutky nespravedlivými synové a dcery ďábla, již jsou v myšlence pokoušeni vždy odpovídat na ony kauzální otázky JAK, CO KDYŽ a jiné. Tito jako zdroj chaosu zanikají ve svém vlastním pekle, a hynou pod tíhou své vlastní svévole neboť každým jak, staví sebe sama před psychologické zrcadlo, v němž vidí výtvor, jenž plyne z odpovědí na ony kauzální otázky.
Toto zdědily po svém otci, avšak nedokázali se tohoto vzdáti jako ďábel, který se ze svých chyb již poučil neb pochopil podstatu teorie v kruhu. Jejich osudem je žít před svým vlastním zrcadlem ve věčné samotě a zatracení tak jak sami sobě předurčili. Sami sobě jsou tvůrci svých osudů a sami sobě jsou stvořiteli onoho pekla, jímž procházejí za svého života. Každá lež je jim pravdou neb vidí, jak se utváří před jejich vlastníma očima, ztraceni ve lži tak vtahují do onoho pomyslného pekla okolní svět a zakřivují tak prostor a čas, jenž se jejich osobním peklem nazývá.
Ďábel není zlý jsou jen zlé myšlenky a přání lidí, jenž utvářejí peklo ve svém vlastním světě neb je baví pozorovat a žít v hrůzách či dobrech, jenž je obklopují, žijí ze zla, ve věčném boji o energii, jenž z nás samých čerpají prostřednictvím pekla, které utvořily. Touto energii je hmota čas a prostor, touto energii je náš život sám, pozastavme se vždy proto nad každou odpovědí na otázku jak, zdali je ze srdce našeho či srdce cizího nýbrž a protože, neděje li se nám dle srdce našeho, jako bychom ani nežily.
Děti se rodí, nevinné a čisté jak slovo boží neb ve smrti jim bylo dáno odpuštění od všech hříchů předešlých, je bez podivu, že právě s rostoucím věkem a zkušenostmi se lidé čím dál více ponořují do svého vlastního pekla, jejímž vykoupením je smrt sama.
Oním peklem byli Adam a Eva vypovězeni z ráje. Oním peklem, jejž utvořily, prodali svou duši ďáblu, kterého tak nazývají už jen, protože byl prvotním zdrojem myšlenky.
Oním peklem se z lidí stávají čerti, démoni a padlý andělé, zdědíce neřest neustálého obdivování sebe sama, nedokáží již odvrátit pozornost od svého pekla, které se jim stalo zrcadlem, pakliže na moment nahlédnou,
do reálného světa jen nevěřícně pokyvují.
Vysvobozením z pekla je odpuštění sobě samému a nesobecký čin, jenž se stane pokáním. Uvědoměním si, že každý je jiný a že miluji bližního svého jako sám sebe.
Uvědoměním si, že nejlepší je originál. Kdo v srdci se lží prohřešil či ve víře druhého pohanil jako by sám tak vykonal a sám uvidí, čemu uvěřil, to budiž jeho zrcadlem.
Ptáte se tedy, proč se rodí některé děti nemocné, odpověď je jednoduchá, ti co si ve hříchu naložily více, než unesly přenesly své břemeno na děti ač nevinné, nesou viny svých otců až do desátého pokolení, ve snaze uniknout trestu převedly ve falešném a nespravedlivém soudu vinu na děti a těší se tak dočasné úlevě, vězte však, že trestu neuniknou, co zaseli to sklidí a podle jejich viny jim bude opět naměřeno stejnou měrou, jako oni naměřily nevinným tak bude naměřeno i jim.
Oblak zla narůstající geometrickou řadou tak dopadá na každého z nás. Proto musí být zlo vymýceno láskou jednou provždy. Nikomu neříkej jak, pouze konej dle hlasu svého srdce.
Nemusí to tak býti, je to tak jen proto, že chtěli. Ti co sami káží peklem, neradi slyší onu odpověď na jak, neb přesně ví o čem je řeč.
Cestou očištění je pak ono pomyslné neuveď mě v pokušení a odpuštění v skutku nemstít se. Jsou panovační s pocitem nadvlády díky zaslíbené moci pekelné vznikající ruku v ruce s peklem samotným, jejž utváří nejen sami sobě, ale i svému okolí.
V čem jsou svatí, andělé, pán bůh a jiné bytostí dále a výše je láska nejen k sobě samému, ale rovněž ke svému okolí neb se ke svým vědomostem naučili postavit.
Jejich schopnostmi jsou možnosti vystoupit z onoho vymyšleného světa, pekla plného snů a představ okolí, neb když jsem nemyslel já tak kdo?
Čí osud to má být, pakliže jsem si jej neurčil já sám, kdo komu dal právo kázat mi vodu a sám popíjet vína když před bohem jsme si všichni rovni? Nenechávají se strhnout do svévole druhých, protože nejsou svévolníky, nejsnazší je poznat sám sebe neb v mlčení je svoboda. Mlčeti zlato, mluviti stříbro.
Žijí na stezkách spravedlivých, které jsou v bezčasí bodem a v čase přímkou.
Okem nestranného pozorovatele můžeme cítit a všimnout si, kterými hybateli jsme posouváni, kdo si s námi hraje, vždy budou stát na vaší cestě a vždy se budou tvářit jako pastýři a svatí, že však stvořili peklo, do kterého vás vtahují, si uvědomují, trest však pocítí až v den posledního soudu, v den skonání kdy je vše sečteno.
Co do světa přinesli, jim bude naváženo a podle jejich skutků a myšlenek, jejich IQ a EQ budou souzeni jimi samými.
Kdo nenabude upřímného srdce, nemůže se zrodit neb by nežil. Každý chce být před bohem spravedlivý a tak se věru každý spravedlivě sám před zrcadlem odsoudí za všechny špatné skutky, v obrácení pak budou povoláni k znovu zrození a za dobré odměněni v dalším životě.
Někteří čekají na odpuštění samým sebou celou věčnost, jiní se rodí ihned, „já nerad čekám“.
Proto buďte obezřetní a předcházejte peklu, nežli do něj vstoupíte či je začnete utvářet, žádné poklady světa vám nevynahradí ztracený kus života.
Bůh je prostý a jeho zákonitosti věčného života jsou zakotveny pouze pro spravedlivé a ctnostné bytosti, jejž jdou po přímých liniích, díky nimž se vykoupili z pekla v zásadě nesobeckým činem, každý skutek či slovo, který je poskvrněn hříchem pro pohrdání desatera a jiných zákonitostí je mstou sobě samému a všem ve vašem okolí, je čistou svévolí neb bude zatracen a nebude podílem na věčném životě.
To je, ona pomyslná úzká brána, jež je zakotvena v základech kvantové fyziky a víry samotné.
Porušením, spojitosti a linearity časového kontinua ať již je v největším možném měřítku bezčasí bodem samotným, ztrácíme všechny podíly předešlé, navazujíce na sebe pouze spojitosti poslední, jenž nám jsou mnohdy poučením těsně před smrtí, z čehož plyne ona čistota dětí a obrácení v pravdu, kterou si za života vylhali.
Technickému vysvětlení se budu velice rád věnovat v další knize s názvem „vyšší dívčí“.
Problematika pokoušení je zobrazením problému, který vyvstane oním hříchem, protože potrestán není jen hříšník sám nýbrž pokoušený i pokušitel. Propadl-li skutek peklu, propadl tak i pro toho co jej vytvořil tak pro toho kdo se jím nechal pokoušet, podíl je proto navěky zatracen avšak nebude zapomenut.
Nejlepší je originál, avšak nejsou li 2 body v celém časoprostoru tvého života na stejném místě i stejný čas byť by v myšlence, mohou v zásadě existovat kopie, pakliže ano zanikají.
Msta je cestou do pekla, lid uvržen do pekla mstí se sobě navzájem a kradou si skutky, však zatím netuší, že pod tíhou své svévole zhynou neb jako by nežily, když nenabyli podílu na věčném životě. Kde rodí se děti, jako nemluvňata jinde již mluví v útlém věku, kde rodí se děti bez talentů, jinde se rodí děti plné podílů z minulých životů.
Takový je rozdíl v cestách svévolníků a cestách spravedlivých. Takový je to zákon akce a reakce, spravedliví vždy kráčí vpřed a svévolnici se vždy vlečou zaslepeni svým vlastním hněvem obklopujíce se pomstou ve víře neb místo dobra ve zlo a lež uvěřily,
byť by byli v tvých očích krásnější, pýcha a pokrytectví jimi vládne.
Syn a dcera ďábla vždy se bude před tebou tvářit jako svatoušek a povyšovat se nad tebou, pyšný ze své krásy zahleděn sám do sebe a obrazu světa, jemuž uvěřil, věz však, že klid vítězí, zlom mu jeho lež a uvidíš sám, že nevěřícně bude se smíchem tvrdit, že to není pravda ať již slovem, pohledem či skutkem, neb oni kážou vodu, pijí víno. Přijde-li svévolník ti do cesty ty synu, dcero spravedlivých odpusť a uhni mu neb nejhorší je srážka s blbem.
On sám se potrestá pod tíhou své svévole. Pravda a láska vždy zvítězí nad lží a nenávistí.
Charakterové vlastnosti boha tak jak jej vnímáme, jako vliv našeho okolí na nás samé jsou takové, jací jsme my sami. Jsme li v prostředí bytostí láskyplném je bůh k nám láskyplný, proto se vyplatí doufat v dobro boží a neodvracet se do lásky.
Každý zdroj hněvu a nenávisti plodí jen zlo, které se v bohu šíří jako temný mrak a zpětně nás negativně ovlivňuje. Každý zdroj lásky a porozumění je pak svěžím vánkem, který dodává naší duši v bohu pocity svobody, lásky, nezávislosti a pochopení.
Bůh je jako pískoviště kde si hrají malé děti, když tvoří hrady s písku utvářejí tak jeho nový obraz a zhmotňují své myšlenky, mnohdy k nám bůh promlouvá skrze skutky druhých jako reakci na skutky naše, jenž jsou výsledkem našeho emocionálního a logického stavu v moment kdy skutek nastane.
Bůh je plný zrcadel, zobrazení jednotlivých emocionálních a logických naladění, jenž jsou projektovány skrze boží skutky, ten v nás i k nám promlouvá skrze ně a my promlouváme k němu stejným způsobem, ať již slovem, činem, v obrazech, představách či přáních.
Vše je pro něj jako modlitba a vše je v komplementu vyslyšeno, věčný souboj argumentů všech pro a proti je pak soutěží modliteb všech v bohu a v zásadě na tom záleží zda je naše představa zhmotněna, uskutečněna. Vše je dialog.
Cesta monologu je cestou prahnoucí po moci a slávě, která vždy nabývá konce, cestou spravedlivých je cesta dialogu. Hledání proaktivního dialogu, společné cesty a za dělení se a začlenění do společnosti, kdy v bohu hledáme harmonii, průsečík všech modliteb, pro které bychom v realizaci nalezli uspokojení a radost.
Dialog nám vždy otevírá cestu a dává nám svobodu, rozhodnout se byť by každý dosáhl svého podílu, vězte, že vždy je cesta.
Bůh je cesta, po které kráčíme směřující k našim srdcím, jimiž jsme my a naše vlastní já.
Duch svatý, je z biblického úhlu pohledu duše svatá, duše čisté pravdy, lásky a harmonie. V Bibli popisovaná jako duše, jež byla vyslána Ježíšem, aby šířila pravdu a jiných příkladů.
Duch boží, je duší celého boha živého, je vším.
Duchem svatým můžeme rovněž považovat část ducha božího, jenž se skládá z neživé hmoty, voda, vzduch, země, plamen a plazma.
Můžeme se také setkat s pojmem v duchu svatém myšleno v duchu lásky, pravdy, odpuštění a pokory. Lidé s oblibou říkají, nalijme si čistého vína, avšak duch svatý víno pít nepotřebuje, on káže vodu, pije vodu, takto si udržuje svou čistotu.