Království za hovno aneb jak dosáhnout nebes a nic nechtít

Jednou si takhle v podvečer výsostně sedím na trůnu a v tu ránu objeví se velikánský šváb za ním přiběhnou další dva.
Chvíli stojí na dvou předních se zvednutou hlavou a tykadly se mě snaží doptat co pak, že bych si přál výměnou za tu voňavou dobrotu, kterou jsem zaplnil půl Afrického kontinentu, v jejich měřítku samozřejmě. Sáhl jsem po papíru a papír byl fuč. Na podlaze ležel kousek připraveného popsaného. Dal jsem mu tedy přívětivější formu a trochu té dobroty setřel na její povrch.
Potřísněný papír položil jsem na zem. V ten moment objevili se další dva hladoví jedinci. I začali hodovat. Na druhý den v podvečer když jsem zavíral restauraci objevila se u v východu celá jejich rodina bylo jich nespočet. Musel jsem je vykázat k čemuž mi dopomohla kolegyně z kuchyně a ven se vzkazem, tady by jste neměli být, co kdyby si Vás přáli do jídla. Přece jen nutno respektovat, že každý chce papat. No dlouho nediskutovali a pochopili, že každý potřebuje papat. Od té doby na ně v dobrém vzpomínám jak požírají vše co jiní již nepotřebují a dělají tak na světě pořádek. Za svou štědrost, získal jsem vlastní království kde je dost místa i pro švába jen do kuchyně nesmí, pokud tedy nechtějí být k poslední večeři. Takový je to dar uvědomíte li si, že není vítěz ten co soudí za chtíč, či snad hlad ale ten co pochopil, že láska prochází žaludkem protože každý potřebuje papat. Konec konců všichni jsme palivo a kdo se miluje nemá co řešit, jíst by se mělo vše jen je třeba se k tomu umět postavit.