Blahořečení a dobrořečení je akt dané skupiny duší v bohu, nebo celém bohu pak mluvíme o úplném blahořečení, který prostřednictvím obřadu dává svým věřícím znát, že blahořečení jsou za své skutky, oběti či mučednictví a za pevné následování ve víře pro svůj vyjímečný charakter uznáni za dobré a proto na ně nedoléhají útoky v nebi i na zemi těch kteří v to uvěřily a kteří v dobré víře dávají blahořečeným duším klidu za života minulého, budoucího i po smrti neb čas tu není.
Dobro řečením také získávají jistou formu záruky, že se k nim mohou věřící obracet ve svých modlitbách. Neb tím, že je od nich byť jenom částečně odkloněno peklo tvoření duší a života na zemi v přítomném čase, se otevírá časoprostorové okno a v místech jejich klidu tak lépe uslyší modlitby prosebníků. Čímž je jim zaručeno byť by poměrné místo v nebi. Časoprostorové okno, subrealita se tak táhne jako puklina ve skále kterou prostupuje světlo blaženého klidu a míru. Ticha.
Mějme však na paměti, že i oni se mohou znovu narodit a mnohdy již žijou nové životy. Proto né vždy musí být prosebníci nutně vyslyšeni. Přece jenom každý má právo na klid. Proto dopřejme jim onoho klidu a nechejme rozhodnutí na nich samých.
Čím více je Svatých a Andělů či blahořečených a dobro řečených tím větší je pravděpodobnostní prostor, že prosebník dostane příslibu, či přímluvy či dokonce skutku u boha nebo jeho dílčí části, jenž je stanovena právě počtem věřících jenž uznali jejich dobrotu a ve svém konání proto v dobré víře přihlížejí k jejich přímluvě pozitivně.
Přece jenom je pro nás všechny lepší, když se ten kousek dobroty vrací na zem než aby bezmocně jako nebeští apoštolové přihlíželi a přimlouvali se za dobré skutky u těch jenž v jejich dobro uvěřily a kteří jejich dobro respektují a dokáží jejich přímluvu zhmotnit v podobě dobrého skutku.
Neb toho samého jsou schopni, docílit sami i za života, přičemž skutky kterými promlouvají k bohu jsou mnohem více než pouhá i když tak významná modlitba v podobě přímluvy.
