I přesto, že čas tu není, pohybujeme se v různých časoprostorových hladinách, které jsou spojitého i nespojitého charakteru.
Ne jen myslí je duše živá ale i tělem. Pohybem v časoprostoru rozumíme postupný posun v osách N rozměrného prostoru, inkrementálního nebo dekrementálního tedy přírůstkového nebo úbytkového charakteru s proměnlivou rychlostí změny stavů vnitřních v rámci inerciální soustavy mne.
Z toho tedy logicky vyplývá, že každou změnou stavu či rychlostí změny stavu nám ubíhá čas a tím se pohybujeme v jiných soukromých časoprostorových koridorech mne. Proto se také při zvyšující rychlosti mění i způsob vnímání času z pohledu vlastního a cizího pozorovatele.
Projekce duše na čas a prostor cizího koridoru nazýváme hrou, respektive říkáme duše propadla peklu, neb zradila sebe již v momentě kdy zaměnila mne vlastní za mne cizí. Ať již šlo o příčiny jakékoliv povahy. V čase přicházejí změny, neb co se nepohne, rychlé není a proto mu také čas neběží.
Což je motivací různých forem hibernace.
Také se dá říci, že pohybem v subprostorovém koridoru, kde čas není je možné překonávat nekonečně velké vzdálenosti, nekonečně velkou rychlostí z úhlu pohledu vnějšího pozorovatele. Přičemž směr vektoru času je aplikován na mne v podobě změny vnitřních stavů, spinů které jsou závislé na funkci času.
Myšlenka je rychlejší než světlo až když svíce hřeje.
