To si musíš zkusit aneb váha příběhu

Ono se sice řekne zkoušej ale dokud jsme byli myši byla to ještě sranda.
A výsledek, každý chce mít svou pravdu, každý vidí svůj příběh, ze svého úhlu pohledu.
Každý si potřebuje pořád dokazovat, že má taky pravdu a nakonec jsou stejně všichni jako papoušci.
Všichni štěbetají a opakují, pravdu o pravdě, pravdu JEHO pravdy, pravdu, pravdy. Opravdovou pravdu,
svou pravdu, svatou pravdu, židovskou pravdu, islámskou pravdu, ano…těch je…hodně.
Podívejme se co nám z toho vyrostlo na krku, nepřijde vám ta pravda trochu těžká? Kdo se s tím má pořád tahat,
jen proto abych na krku nosil jejich pravdu. No a v tom je krásná podstata vlastního, originální příběhu.
Sobecky jebu na všechny pravdy, žiji si podle sebe, mám klid a hlava mi nepadá na stranu jako papežovi.
Z těch co si pletou poctu s úctou stejně zůstanou papoušci.
A z těch nenažraných, předklonci, záklonci, strano klonci a v konečném důsledku ležáci.
Což mi připomíná, že z každého bělocha co si naložil víc než unese, nakonec zůstal jen světlý ležák.
No, kam bych došel kdybych pro všechny ty cizí pravdy měl ještě nosit šediny na hlavě.
Se koukni na politickou mapu jak je ten svět pěkně barevně rozdělený a stejné je to i v hlavě,
každá z těch barev má svou pravdu. Jen ta Šíša uprostřed udržuje rovnováhu aby jsi nespadl z vysoké laťky.
Přitom se jen stačí nenechat vozit po vodě s proudem jako Plaváček a naučit se v řece života alespoň kopat nohama.
Nejlepší je dělat si pravdu v Africe, hmm stoprocentně si tě s nikým nespletou to by museli být barvoslepí.
No a výška laťky je přímo úměrná počtu kamenů, které tě udeří do hlavy aby jsi se probral.
Já jsem po nikom nechtěl aby se mi klaněl, si z tebe dělají blázny a ty aby jsi jim zato ještě platil.