Věčný život od mouchy

Stejně tak jako i u jiných živočišných druhů, je moucha schopná adaptované a parciální schizofrenie jako nástroj pro udržení cizího snu.
Respektive přidržení duše do znovuzrození.
Příkladem je tomu komedie zvaná žábo muší vojna.
Moucha pozná žábu a žába ví, že jsme to co jíme. Žába je v podstatě velké uložiště mušších snů, které se ukládají po a během konzumaci.
Kdy každá moucha jistojistě naposledy zabzučí, čímž popíše sebe, přihlásí se ke svému snu o věčném životě.
Příroda již dávno přišla na to, že žijeme v recyklačním systému a že vše je nejlepší bez nákladů do nákladů.
A tak i žába když dá své tělo za své, naposledy kvákne a paradoxně ve většině případů nakrmí mušší larvy, kolem kterých poletují jejich rodiče
a bzučí do larev kým byli v minulém životě a že právě jí žábu, která je snědla, čímž jí bylo odpuštěno.
Že si jí musí pamatovat, protože se zase setkají. Inu v momentu setkání, za trochu toho slizu zabzučí moucha žábě právě ta moucha z řad larev,
že jí zná a že jí sežrala v minulém životě. Přičemž platí, nesuď nebo budeš souzen.
Žába tedy kvákne a mlaskne uvědomujíce si že s mouchou kterou právě snědla a kterou si bude muset pamatovat,
snědla i kousek sebe z minulého života. Což je přírodní interpretace pozitivního vlivu adaptované a parciální schizofrenie,
jenž je pouhým projevem paměti přenášející se z generace na generaci.
Paradoxně tedy s výsměchem, pohlížím na dnešní psychiatrii, která se snaží tyto neduhy probouzejícího se vědomí tlumit a neutralizovat,
čímž likviduje jedinou šanci na přirozený vývoj věčného života u člověka v domnění, že mi je tedy otrávíme tak ať nám za tu srandu alespoň platí.
Což mi připomíná jeden příběh z mého dětství.
Viděl jsem bzučet mouchu na okně.
Přijdu k ní a říkám jí hele na co přišli psychiatři.
Postavil jsem jí domeček z kostek Cheva, nasypal dovnitř trochu cukru a nalil trochu vody.
Moucha řvala jak o život, ty debile tady chcípnu, ten tvůj cukr se furt žrát nedá, vždyť je to jak jed, potřebuji lítat a žít abych si také vysloužila svůj podíl. Po chvilce kraválu jsem nakoukl jedním okem dovnitř domečku a bylo ticho.
Za chvíli se ozvalo, ti tví psychiatři jsou úplně padlí na hlavu, takhle se žít nedá.
Na štěstí pro mouchu, jsem pokorně přiznal, že má pravdu a pustil jí ven, ještě jsem jí připomněl neděkuj a odletěla.