Poněkud složitou avšak prostou problematiku popisuje problém věření na. Neb sebe má každý, já také i mne má každý své.
Proto věřím li na sebe vzniká problém otázky, na které sebe jsi uvěřil ty či já a které já a ty to bylo? Proto abychom nehrály, věříme v sebe, věřím sobě, zkrátka a jednoduše jen věříme neb víme, že ty i já se nevidí.
To pak tedy znamená, že věřím li tak jsem. V upřímné a přímé řeči jak na jazyku, na srdci v mysli, paměti má bůh zalíbení neb je mu po přirozenosti prosté a vlastní býti.
Což úzce souvisí s problematikou orientace sebe, já i mne v časoprostoru, osudu od počátku věků až na věky.
Příkladem je nám toto podobenství.
Narodil se Ježíš Kristus a stejně jako všichni svatí a andělé vstoupil do nebes za fanfár opředenými slávou.
Což však ani čert nechtěl stalo se. Každý chtěl být jako on. Uvěřili tedy, že jsou jako on avšak on nejsou.
I přesto věřili na Ježíše. Uvěřily, že v každém z nás je Ježíš a že každý má svého Ježíše. Uvěřily na něj avšak nebyli on.
Dopustili se tak zmatení, jenž zapříčinilo uzavření nebes jim v rovině toho času T, což bylo trestem za chtíč,
jenž spočíval v touze býti jako on. Tak vzniklo peklo. Stejné mu bylo již od počátku věků kdy objeveno bylo Já, Sebe i Mne.
Já bych nemohl lhát sám sobě, nejlepší je originál a originál je každý sám avšak dohromady spolu.
Jen věřím, proto jsem, což je řešení problému singularity a kontinua-lity hyperbolou.
Tedy problém je řešení a řešení je problém.
