Zvláśtní mi příjde, že mravenci se mi objevují před očima až těsně před tím,
než-li bych je zašlápl, se zastaví, někdy ve spěchu ani to ne, což mi vůbec nevadí,
a pokřiknou ke mně vždy něco ve smyslu.
„Tadýýý“ inu já počkám, přec jsou v práci.
Přitom dokážu číst i titěrné písmo na velkou vzdálenost.
Vidím to čemu věřím a věřím tomu co vidím.
Vše je dialog, v tomto případě myšlenek a skutků ještě dříve, nežli se stanou.
Miluji mravence, jak ke mě mluví.
Jejich ohleduplnost a schopnost jak mě znají je úchvatná.
Nemohl bych úmyslně zabít mravence.
Vždyť je pracovitý a inteligentní ostatně vyřešit hmat je mravenčí práce. A neuronová síť je jako mraveniště.
Jen nesmíme být pro svou velikost hluší a slepí k pravdě, jenž k nám promlouvá za odpověď na otázku a co dál?
Ještě dříve, než li se tak stane v místech kde čas není, kteréž ta jsou důvodem proč je myšlenka rychlejší než světlo.
Proto jsme zakletí a žijeme jako lidé ve snech a na nebi i na zemi staneme se Bohem až začneme ctít sebe a uctíme život
pravidly, jenž zachovávají čest i život sám.
