Celý svět se kolem něj hnal za penězi a slávou.
On si však uvědomoval, že všeho čeho je třeba dosáhnout je žít věčný život.
Ona jemu byla svědkem a stejně jako jiné i jiní bez žárlivosti, zášti a závisti, hledali v tom pekle sebe.
Míti sebe, znamená míti podíl na věčném životě.
Dohromady spolu a každý zvlášť pak přišli na způsob, to tajemství, čím že si u boha koupit čas.
Penězi jej zaplatit nelze. Jedině skutky je možné se vykoupit z pekla pomíjivého časoprostoru a vše je o možnostech.
I otevřeli se jim nové obzory. Ty obzory byli skutkem z lásky čisté.
Za čím jiným se ostatní z počátku hnali nebyl pro ně ten pravý cíl, ale pouhé blahorodí, jenž je pozitivním vedlejším účinkem
věčného mládí a blaženosti.
Co získali, byla paměť.
Dar řeči.
Dar lásky.
Dar moudrosti.
Dar logiky.
Dar instinktu.
Dar slyšet.
Dar vidět.
Dar vědět.
Dar pamatovat si.
A jiné mnohé to dary, byli pouhým nástrojem jim, kterýmiž vykopali jantarovou stezku spravedlivým,
obloženou zlatým kamením z mlčení jehňátek,
přes most ze siónského kamene,
překlenující řeku alabastrově třpytícího se proudu času.
Stali se nejbohatší duší ve vesmíru.
Dosáhli poznání, že čas tu není a že kdo nepokrade a nezabije,
sám nebude ochuzen ani zabit.
Že tak jako jantar žlutý je i vodou mohou být živi navěky,
pokud budou k sobě méně zlí.
Že mlčeti zlato, mluviti stříbro, jsem li jehňátkem nevinným abych se naučil slyšet, co si jejich srdce žádá.
Že víra je ten nejpevnější kámen, který ani čas neuhlodá, pokud je spravedlivá.
Že čas tu není, když kráčím po jantarové stezce.
