Podobenství o zatoulané lani

Na okraji silnice stála vůkol stáda malého laň zatoulaná,
jenž přála si kráčeti pouze po pastvinách plodných a travnatých.
V ten moment ve zvuku brzdících kol spatřila úsvit světla tak ostrý,
že strnula v momentě blaženosti při pocitu, že světlo jenž jí obklopilo,
bylo tak chladné jako světlo, kteréž si pamatuje zdob svého zrození.
Nevěděla, že co z počátku bylo jí začátkem, bylo jí i koncem.
Světlo za kterým kráčela, bylo světlo připomínající ji Petrovu bránu.
Piču materinu.
Nemějme to proto, lani zatoulané za zlé, že co začátkem jí bylo
koncem vzala za své.
Nemáme právo urážet jí víru její spanilou,
jenž přivedla jí na konec,
byť by nezapomněla na začátek,
ke kterému se chtěla vracet.
Proto raději zpomal, a dej jí jasně najevo,
že toto ještě není konec,
té pláně ale nový počátek,
počátek života ne štvance.