Na mostě ze siónského kamene překlenující řeku alabastrově třpytícího se proudu času stál mladý rybář.
Po chvíli vždy nahodil udičku a čekal zda se nějaká ta rybka chytí.
V ten moment se mu o zrcadlící-se *kámen na dně řeky zachytil háček,
i sestoupil z mostu a pohlédnul na ten kámen z blízka.
Uviděl v něm jakousi tvář a začal hulákat.
Ty zloději, to kvůli tobě já nechytil ty tu rybu žádnou, ty kazisvěte.
Nadával a nadával až se chytnul za prsa a podíval se blíže.
To mluvíš na mne ozvalo se z kamene.
V ten moment si uvědomil, že ta tvář byla má, že ten odraz byl můj a že jsem to byl já kdo zachytil se u toho kamene
na tu chvíli kratičkou.
Nikdo by neměl být sám.
(*) černá díra
