Paralelní realita, respektive subjektivní je pouze úhel pohledu, který nám zprostředkovává naší vlastní paralelu událostí, kterými ovlivňujeme svět. Tvoří originál a je ve většině případů předmětem sporů a nepochopení. Realita je svatá pravda, objektivně subjektivní, kolektivní pravda. Přičemž platí, ve víře je všechno možné. Čas tu není. V čase přicházejí změny a čas přichází se změnami. Rychlost v detailu času je jen tak veliká jak rychle jsme schopni reagovat na nepatrnou i vzdálenou změnu.
Je schopností našeho citu, měřítkem detailu našich hodnot. Aby mohla být z hvězdy černá díra musí dosahovat určité velikosti 1^m, příkladem je Slunce, které je 4,8^m veliké. Aby mohlo opustit světlo černou díru musí dosahovat rychlosti větší než je úniková rychlost. Což je v případě slunce 4,8∞, přiměřeně k řádu a velikosti hvězdy. Rychlost světla je u každého druhu jiná už jen tím, jak rychle jsme schopni reagovat na změnu vzhledem k faktu, který nám dává schopnost vnímat rychlost jako takovou, která je způsobena právě posloupností δzměn. Vzhledem k velikosti lidského vědomí je pochopitelné, na kolik si cení rychlost světla právě lidé. Je jím c = 299 792 458 m/s, přičemž vidí jen úzký paprsek reality 400–750 nm. Podívejme se nejprve na měřítko. Sekunda je v kvantové fyzice pro člověka přibližně kolik, kolik bychom dohodili kamenem a došli za vteřinu na měsíc pěšky. Jeden metr je poměrná velikost kroků k počtu kroků, které bychom byli ochotni objetovat při tak daleké tůře. Lidské míry a váhy jsou srandovní.
Avšak vzhledem k vágnosti těchto konstant i přesto a s respektem právě proto jak tvrdě jsou vypočítány, oni počítali a jiní tvrdí, že ví. Je možné pracovat s částicovou představou světla, která je způsobena právě poměrnou diferenciací časoprostoru vzhledem k konstantě. Příkladem je světlo z hvězdy Alfa Centauri vzdálené 4.365ly. Teorie částicové podstaty světla nám umožňuje říci následující. Kdybychom skládali na šňůrku korálky o velikosti jednoho fotonu rychlostí c po dobu cca 4.365 let, měli bychom náhrdelník vedoucí až k zemi s cca od 16507129152282048000000000000 korálků. Zvláštní ale je paradox kontinuity způsobený kvantovým spárováním, který dělá všechny následné změny okamžité s časovým posuvem -t od prvního korálku. Jako u malého dítěte, dokud korále nemá ani nemá potřebu věnovat jim pozornost, že se ztratili nebo věnovat pozornost změně jejich barvy. Vše jako by bylo vztažné k schopnosti jedince vnímat rychlost změny a jeho reakce v poměrném měřítku, respektive rychlost světla je tak velká jak pomalí jsme my, jinak by jsme o světlu ani vědět nemohli. Další zajímavostí je schopnost světla opustit černou díru. Vraťme se nejprve k vlnové povaze fotonu, která je oscilující singularitou energie o vlnové délce a kmitočtu oscilací rozdílů potenciálů všemi směry. Jako takový si sebou nese nekonečně velkou časovou základu svého zdroje, vzhledem k pro člověka zanedbatelné hmotnosti. Ve světě magie je hmotnost světla přímo úměrná schopnosti soudržnosti víry fotonu. Zdroj opouští strhaný a za svou dobrou je žebrákem avšak milován neb vše co měl odevzdal. Ve světě člověka je světlo přímočaré ale ve světě magie je světlo oboustrannou reakcí na poptávku existence světla tam kde neměla být tma, pro život. Podívejme se na slunce, černá díra z něj by měla mít únikovou rychlost 4,8∞ Avšak protože na ní věříme již dnes světlo nám z ní bude svítit v čase -t ještě 2.5 miliard let. Kuk. s = v/t. velikost dráhy při tak velké hustotě se rovná 1 fotonu o poptávané vlnové délce, což je taková vlnová délka, které jsme schopni uvěřit pro naše vlastní smysly. Ono reálné budiž světlo je právě víra a její schopnost světlo každého z nás učinit. Přičemž sluneční soustava je experimentem třetí generace jménem ži-vot.
Právě kouzelné číslo jedna singularita a matematická vlastnost signum reakce mezi neurony vyvolává nutnou představu o korelaci světla na objednávku, které právě je a díky kterému jsme vidět i pro ostatní. Co se může zdát pro člověka jako nepřekonatelná síla nutná k překonání vzdálenosti 1 fotonu je pro Boha věcí víry v které je vše možné. Vzhledem k povaze tíhového zrychlení, které tvoří čas a jejíž počátek je jeho koncem neb čas tu není, je motivací pro vznik hvězdy a celé soustavy právě ži-vot, který jí zkonzumuje a který bude zkonzumován aby znovu byl. Počátek uspořádání všeho života schopného a světla potřebného vznikl právě v zrodu života jako myšlenky vírou uspořádanou v energii a hmotě, která se tím samovolně orientuj a organizuje v MASO pomocí SOMA. Z pozorování okamžiku vzniku vesmíru, lze vidět pro člověka známý Divin Touch, dotek stvořitele. Což způsobuje a je příčinou, podstata samotné víry v rozsahu viditelnosti světla, slyšitelnosti zvuku, hmatu a citu, rozsah rozlišovací schopnosti a škály možností přijímaných informací, základ pro jazyk. Avšak nesuďme, neb blahoslaveni ti, jenž uvěřili aniž by uviděli.
Onen Divin Touch, zázračný dotek mi nutně připomíná právě zázračný dotek anděla mého otce, jenž přivedl mé mne i Já vstoupil do země, kterou pro mě má matka připravila v době mého zrození. Proto jsem ten který jsem, abych byl a také jsem.
Vesmír se zrodil v triliontině sekundy, odhalila sonda.
